MAFIE

GANGSTERSKÁ FILMOTÉKA

Gangsterský film má v Americe výsostné postavení. Zajímavostí je, že první díla nevznikla jen proto, že šlo o divácky atraktivní námět, ale především jako kritika stávajícího stavu.

Filmy jako Malý Caesar, Veřejný nepřítel, Zjizvená tvář otevřely na začátku zvukového filmu cestu novému žánru, který upozorňoval na zlo a násilí ve společnosti.

S postupem času, kdy už dvacátá léta byla jen retro vzpomínkou, stala se z tohoto žánru móda, na níž filmoví producenti mohli vydělat. Gangsterský film začal mít své hvězdy.

Mimo to se na plátně také jako hrdinové začali objevovat i zástupci zákona. Jedním z nich byl Elliot Ness, který jako hrdina prošel jak televizním seriálem, tak filmem Neúplatní.

Ve čtyřicátých letech začaly vznikat různé gangsterské parodie, které později vyvrcholily snímkem Někdo to rád horké.

Šedesátá léta znamenala opět rozkvět tohoto žánru, počínaje filmem Bonnie a Clyde, přes Vzestup a pád Legse Diamonda až k filmu Masakr na svatého Valentina.

Francis Ford Coppola popisuje ve svém třídílném mafiánském eposu Kmotr (1972, 1974 a 1990 ) životní pouť italského přistěhovalce, který se v New Yorku třicátých let vypracoval z malého příležitostného zlodějíčka na vládce zločineckého impéria. Jeho kariéra však neprobíhala vždy stejně a při jeho cestě na vrchol utrpěla „rodina“ mnoho ztrát. Násilí a bolest patřily obchodu, ale Corleone znal hranice. Od drog držel prsty dál, k nevůli svých partnerů, kteří by se do lukrativního trhu rádi zapojili.

Coppolova mamutí sága líčí události z pohledu gangstera, což je prvek, k němuž hollywoodští filmoví tvůrci sahají opakovaně. Sergio Leone například popisuje ve velkofilmu Once Upon A Time In America (Tenkrát v Americe, 1984) vzestup a pád jedné bandy pašeráků alkoholu z dob americké prohibice a rozvíjí příběh hrdinů až do šedesátých let. A v roce 1990 natočil Martin Scorsese Mafiány (GoodFellas), životní osudy zločince.

Gangster jako sympatická postava – koncept, který zpravidla funguje jen tehdy, když ani jeho protivníci nejsou bez úhony. Jako zvlášť zřetelný příklad akčního filmu tohoto druhu může posloužit Charley Varrick režiséra Dona Siegela (1973). Walter Matthau v něm hraje bankovního lupiče, který nedopatřením ukradne mafiánské peníze. Zloděj, okradený ještě větším zlodějem, je tímto jako hrdina vykoupen, v opačném případě zůstává Hollywood věrný úsloví, že zlodějna se nevyplácí. Abel Ferrara nechává v Králi New Yorku (1990) svého hrdinu, drogového krále, ovládajícího bez skrupulí krutou mocí své impérium, zemřít policejní kulkou.

Na hrdinné zločince čeká většinou na konci filmového příběhu smrt : Al Pacino tak zaplatí životem svou kariéru drogového barona ve filmu Zjizvená tvář (Scareface, 1983) stejně jako později Warren Beatty jako Ben Siegel v životopisu Bugsy (1991). K nejtvrdším gangsterským eposům patří bezpochyby Reservoir Dogs (1992), režijní debut Quentina Tarrantina. Vypráví o sebezničujícím násilí hrstky mužů, kteří se po nezdařeném loupežném přepadení vzájemně likvidují. I to má nejspíše dosvědčit fakt, že po každém zločinu následuje odplata.

Tak se tedy vyvíjel filmový průmysl mapující mafii, gangsterský život plný násilí, vražd a ilegálních obchodů. Výše uvedené filmy jsou jen hrstkou z těch, které byly na toto téma natočeny. Filmy tohoto žánru se těší stále velké popularitě, o čemž světší zájem filmařů i diváků. Mafiánské a gangsterské eposy se natáčejí stále dál a rozehrávají tak na plátně pozoruhodnou směsici události. Svědectví o tom podává například film Sama Mendese Road to Perdition (2002), nebo epos o vzniku newyorských gangů ostříleného režiséra Martina Scorseseho Gangy New Yorku (2003). Podívejme se nyní na vybrané snímky z tohoto spektra trochu podrobněji…

KMOTR

"(TRILOGIE)"

Mluví rozvážně a tiše, skoro šeptá, jako člověk, zvyklý na to, že jeho slovům je věnovaná naprostá pozornost. A Vito Corleonovi skutečně vždy plná pozornost patří. Je mu prokazována úcta, draze vykoupená krví a strachem.

Francis Ford Coppola popisuje ve svém třídílném mafiánském eposu Kmotr (1972, 1974 a 1990 ) životní pouť italského přistěhovalce, který se v New Yorku třicátých let vypracoval z malého příležitostného zlodějíčka na vládce zločineckého impéria. Jeho kariéra však neprobíhala vždy stejně a při jeho cestě na vrchol utrpěla „rodina“ mnoho ztrát. Násilí a bolest patřily obchodu, ale Corleone znal hranice. Od drog držel prsty dál, k nevůli svých partnerů, kteří by se do lukrativního trhu rádi zapojili.

Tyto slova jsme použili v úvodu tohoto oddílu o mafiánských filmech. Stručně tak popisují základní linii celé série.

Francis Ford Coppola si pro svůj další filmový počin vybral vskutku nelehký úkol. Vzhlédl se ve strhující knize amerického spisovatele italského původu Maria Puza, který se pustil do brilantního popisu americko-italského podsvětí, prostředí, kde na prvním místě před zákony a státem stojí „rodina“ a „čest“. Kniha měla obrovský ohlas a okamžitě se stala nejprodávanější knihou na území USA. Není proto divu, že vyvolala zájem filmařů.

Méně známou skutečností je, že původní nabídku na převedení Kmotra na filmové plátno dostal původně Sergio Leone, který však nabídku odmítl a o pár let později se pustil do samostatného mafiánského eposu Tenkrát v Americe v hlavní roli s Robertem De Nirem.

Tak tedy scénář ke Kmotrovi držel pevně v rukou Francis Ford Coppola a poradil si s ním vskutku výtečně…

Příběh prvního dílu nás zavádí do rodiny sicilského uprchlíka, nyní váženého Dona Vita Corleona. Don Corleone je hlavou jedné z pěti největších mafiánských rodin v New Yorku a působí jako velmi chytrý a lstivý boss ctihodné společnosti. Dostáváme se do doby těsně po 2. světové válce, kdy don vdává svou dceru Connie a s nedočkavostí vyhlíží svého syna Michaela, který se má jako válečný hrdina vrátit z fronty. Na svatbu se sjíždějí všichni kmotřenci, a někteří z nich přišli poprosit kmotra o laskavost. Obracejí se na něj s vyšší důvěrou než na zákony a policii. A ač je to možná neuvěřitelné, právě jedině kmotr Corleone je jediný člověk, který může jejich problémy vyřešit.

Michael se tedy vrací domů a dochází tak k radostnému shledání s bratry Sonnym a Fredem, sestrou Connie a samozřejmě matkou a milovaným otcem. Michael však přes lásku ke svému otci chce zůstat mimo „záležitosti“ rodiny a touží vést pokojný život s mladou dívkou Key. Život si však pro všechny připravuje nejednoduché a často bolestné zvraty a můžeme tedy jen očekávat, kdy Michael přehodnotí své životní priority…

Ano Vito Corleone byl dobrý kmotr. Uznával staré obchody a s drogovou distribucí nechtěl mít nic společného. To se mu mělo stát osudným. Je na něj spáchán atentát a kmotr přežije jen zázrakem. Tady přichází na scénu Michael, který atentátníky bez milosti pošle na onen svět. Nevadí ani, že jeden z nich je šéfem newyorské policie. Tak tedy Michael poprvé své ruce smočil v krvi vnitřního nepřítele a musel se tak na nějakou dobu ukrýt u příbuzných svého otce na Sicílii. Zde prožívá vášnivý vztah s místní dívkou, ožení se a tragicky ovdoví…

Do USA se vrací po dvou letech, aby zde nyní jako právoplatný člen Cosa nostry převzal moc nad rodinou. Dozvídá se o tragické smrti svého bratra Sonnyho, který byl vlákán do léčky mužem své setry Connie. Netrvá dlouho a Don Corleone se rozhodne odejít do ústraní, novým kmotrem se tak stává Michael. Ten nemilosrdně odstraní všechny nepřátele a rozhodne se přestěhovat do Las Vegas. Ač je to neuvěřitelné Vito Corleone nakonec umírá na infarkt při hře se svým vnoučkem na zahradě u domu. Kmotr je mrtev, ať žije kmotr…

Nejen že se Coppola opíral o kvalitní předlohu Maria Puza, ale dokázal pro svůj snímek získat i věhlasné hvězdy. V roli Vita Corleona si ani Mario Puzo od začátku nedokázal představit nikoho jiného než Marlona Branda. Ten se svého úkolu ujal skvěle. Vytvořil jednu z nejpamátnějších rolí v historii kinematografie. Jeho don Corleone opravdu působí ctihodně, a ač je vlastně hlavou zločineckého syndikátu, působí kladně a diváci mu drží všechny palce. Do role Michaela, budoucího kmotra obsadil Coppola nadějného herce, který vyrůstal v newyorské „Hells Kitchen“ - Al Pacina. Ten v roli Michaela prokázal svůj herecký talent a není proto divu, že v současnosti patří mezi nejkvalitnější herce. V roli consiglieriho Corleonovy rodiny Toma Hagena se objevuje neméně skvělý herec Robert Duvall. „Právník“ rodiny, který ač není Ital, pevně uznává zákony mafie a pro kmotra je nepostradatelným společníkem. Film Kmotr opravdu stojí za shlédnutí a můžeme jej směle zařadit mezi nejlepší filmy historie…

Druhý díl Kmotří ságy nás zpočátku zavádí o několik let po válce „pěti rodin“ dál, kdy Michael Corleone je již dávno váženým donem. Vlastní teď několik hotelů a heren v Las Vegas a má prsty v různých nelegálních aktivitách. Se svou ženou Key má nyní dvě děti a žije falešně poklidným životem. Tyto časy klidu však mají záhy skončit. Jak už to tak bývá, kmotrovo impérium je trnem v oku mnoha závistivců a stačí jen jednomu nevyhovět a už jde o holý život.Špatné je, když vám o život usiluje vlastní bratr. Po neúspěšném atentátu na Michaela Corleona a jeho rodinu, se nový kmotr rozhodne pomstít. Věci se však nevydaří tak jak by měly a tak Michael skončí u soudu na lavici obžalovaných. Svědci si však včas neuvědomují, že porušují omertu a to se trestá smrtí! Mafie má neuvěřitelnou moc, moc kterou v rukou nedrží ani zákon.

Zatímco Michael čelí obvinění, že je hlavou rodiny Corleone, příslušící k hlavní větvi americké Cosa nostry, prolínají se příběhem události z mládí jeho otce Vita. Tento děj je převedením v prvním dílu vynechané kapitoly s Puzova románu, popisující vzestup kmotra Vita Corleona. Tak tedy malý Vito byl jediný, kdo přežil masakr své rodiny v sicilské vesničce Corleone. Jedinou jeho záchranou mu mohl být útěk do USA, kde musel vyrůstat v sirotčinci. O několik let později se ožení a se svou ženou a třemi syny vyrůstá v chudých ulicích „Malé Itálie“. Po létech živoření si zde všímá činnosti bosse místní organizace italských zločinců „Černá ruka“ a rozhodne se jej odstranit. Postupem času se vypracovává na váženého kmotra a své „aktivity“ kryje legálním obchodem s olivovým olejem…

Režisér Coppola vytvořil druhý díl svého úspěšného Kmotra. A nejen to. Druhý díl této ságy by klidně mohl působit jako samostatný film. Vymyká se prokletí pokračování, které postihlo nejeden z hollywoodských snímků. V roli dona Vita Corleoneho se nyní nevyskytuje Marlon Brando, ale střídá ho skvělý Robert De Niro, který mladého Vita zahrává stejně skvěle jako Brando toho starého. Už zde můžeme pozorovat neuvěřitelnou De Nirovu mimiku a jeho postoj. Působí na nás jako rodilý Ital, ba co víc jako rodilý mafián. V roli Michaela Corleona se opět objevuje Al Pacino, který zde navázal na své kvalitní výkony, jaké předváděl v úvodní části.

I ve třetí části je hlavní postavou Michael Corleone. Nyní už však zestárlý, šedovlasý kmotr, který své impérium přestěhoval z Nevady zpět do New Yorku. Michael je nejmocnějším mužem zdejšího prostředí a o velikosti jeho bankovního konta by se nám ani nesnilo. Snímek je zasazen do počátku 90. let minulého století a proto se mezi obchody Cosa nostry objevují nové aktivity. Michael tajně obchoduje s Vatikánem a vlastní majoritní podíl zdejšího církevního imobiliáře. Jeho obchody se však nelíbí konkurenčním rodinám ani samotným hlavám křesťanské církve. Jen zázrakem přežije masakr, který je spáchán na hlavní představitele Cosa nostry při zasedání „Rady“. Následuje krvavá msta, kterou vede jeho synovec a následný azyl na Sicílii. Zde však ohrožení života nekončí. Vrahové jsou pevně odhodláni odstranit všechny z Corleonovy rodiny, včetně kmotra Michaela samotného. Michael Corleone předává své impérium svému synovci Vincenzovi, pod podmínkou, že se vzdá lásky k jeho dceři Mary. Krvesmilstvo už nemá být moderní mafií trpěno. Synovec přijímá jméno Corleone, stává se novým kmotrem a nemilosrdně bere pomstu rodiny Corleone do svých rukou. Jeho láska byla obětovaná rodině a tradicím. Rozuzlením se však stane až smrt Michaelovy dcery.

Michael Corleone byl dobrý kmotr. Převzal po svém otci impérium a dokázal jej rozvinout do neuvěřitelných a závratných rozměrů. Ani po odchodu na odpočinek, kdy se uchýlil do rodiště svého otce, vesničky Corleone na Sicílii však nemůže dostát svého klidu. A tak tento starý a vážený don sedí na dřevěné židli před domem a čeká, kdy si pro něj přijde smrt

Třetí část Corleonské ságy je kvalitní tečkou za celou trilogií. I přesto, že nedosáhl úspěchu předchozích dílů, musím říci, že mne v žádném případě nezklamal. Michael Corleone se posunul z mladické vitality do stařecké moudrosti. Hodnotí svůj život a lituje činů, které vykonal a naopak. Je na první pohled zřejmé, že tento film vznikl o mnoho let později než předchozí a ctihodná společnost je zde zobrazovaná v modernějším kabátu. To je však v pořádku. Čas běží, lidé stárnou a lidská společnost se stále vyvíjí. Nedovedu si představit, jak by film vypadal, kdyby navazoval tam, kde skončil díl druhý, tak jak tomu u druhého dílu bylo. Coppola zvolil modernizaci Kmotra a soudím, že udělal dobře. Koho by nezajímalo, jak skončí osudy Dona Michaela Corleona, kdo se stane nástupcem a novým kmotrem, jak bude vypadat mafie na přelomu tisíciletí…

V roli Michaela Corleona se již potřetí objevil skvělý Al Pacino. Nad jeho hereckými výkony nemá cenu se ani pozastavovat. Do role jeho dcery Coppola obsadil svou mladou dceru Sofii a do role Michaelova synovce dalšího, nadějného představitele rolí mafiánů Andyho Garciu, který je v současnosti jedním z velmi často obsazovaných herců.

Co říci na závěr? Kmotří trilogie je tím nejlepším, co můžete najít v oblasti filmů o mafii. Tandem Coppola-Puzo, zde zafungoval opravdu jedinečně. Je to přece skvělá kombinace, když se povede kvalitní knižní předloha a neméně kvalitní filmové zpracování. Kdyby se to takhle dařilo u všech filmů. Proto neváhejte, a pokud jste tyto filmy ještě neviděli, okamžitě si je někde opatřete. A já vám slibuju, že v žádném případě nebudete litovat…

ROAD TO PERDITION

Oscarová sklizeň je úspěch, ke kterému se mnozí nedopracují během celé dlouhé profesionální kariéry. Jiným zase naopak může hned na začátku zkomplikovat život. K takovým filmařům patří zřejmě i britský režisér Sam Mendes. Ten se po fenomenálním úspěchu své Americké krásy celkem pochopitelně dlouho nemohl rozhodnout, jaké látky se ujmout. Jeho volba nakonec padla na adaptaci čtenářsky velmi úspěšného kresleného románu Maxe Allana Collinse a Richarda Pierse Rayena. Bezpečné rozhodnutí? Možná až příliš.

Od nestandardní, temně laděné tragikomedie ze současnosti, jež kritizuje citovou pustinu středostavovské rodiny, se totiž Mendes přesunul do Ameriky hospodářské krize počátku 30. let, retro prostoru, který filmaři využili už tolikrát, že se v něm stěží dá najít něco nového. S Americkou krásou ovšem spojuje Road to Perdition důraz na složité rodinné vztahy a morální dvojznačnost - tentokrát ovšem jen povrchní. V příběhu typu "vyprávění očima dítěte"totiž hlavní hrdina automaticky zajišťuje "správný" úhel pohledu: Děti přece nemohou být od přírody zlé.

Dvanáctiletého Mikea tak vede pouhá pochopitelná zvědavost, když se rozhodne zjistit, jakým způsobem vlastně rodinu živí jeho rezervovaný, uzavřený otec. Když se chlapec jednoho večera schová do tátova auta, zděšeně zjistí, že Michael Sullivan starší pracuje jako zabiják pro vlivného Johna Rooneyho, který je hlavou místní irské mafie. Klukova zvědavost přijde rodinu draho: Rooneyho nepovedený syn Connor, který na otce Sullivana už léta žárlí, protože mu krade otcovu lásku, se rozhodne malého svědka zlikvidovat. Masakru padne za oběť matka Annie i malý Pete, otci se synem se však povede uniknout. Michael Sullivan, který dosud smrt vnímal s profesionálním odstupem, se marně pokouší učinit zadost pomstě: Connora chrání jeho otec, a tím i celá mafiánská "rodina" včetně "příbuzných" AL Caponova gangu v Chicagu, kam se obrátí o pomoc. Z chladnokrevného zabijáka se stává vyhnanec odhodlaný pomstít se za každou cenu - dokonce za tu, že do ní zapojí i Mikea. Okolnosti v podobě psychopatického zabijáka Maguirea, kterého uprchlíkům pověsili na paty jejich protivníci, mu totiž zabrání deponovat Mikea, jemuž se nový život začne zamlouvat víc než škola, do ochranitelské náruče tety Sáry z městečka Perdition. Michael tak umožňuje vlastnímu synovi první krůčky na cestě do morální záhuby gangsterského řemesla. Děti totiž nemohou být zlé, mohou být zkaženy. Bude se chlapec po všech těch zlověstných zážitcích umět oprostit od temných vzorů "dědečka" Rooneyho i vlastního otce?

Problémy a vztahy, které Road to Perdition najdeme, by klidně mohly tvořit solidní základ psaného románu. Film, k němuž napsal scénář David Self (Zámek hrůzy, Třináct dní), tak na svůj kreslený původ upomíná především prostřednictvím důsledné obrazové stylizace. Ta je dílem kameramanského veterána Conrada L. Halla, který s Mendesem spolupracoval už na Americké kráse (má za sebou mimo jiné i legendární krimi Richarda Brookse Chladnokrevně - 1967)

Hall komponuje řadu scén přímo podle comicsových okének, především však zachovavá celkově "temné" ladění originálu. Teplé barvy a vlídnou atmosféru vytěsnil na úvod a konec filmu. Sluneční svit tak rámuje depresivní vyprávění malého hrdiny jako připomínka, že zlověstný svět Road to Perdition obklopuje zářivá, hollywoodsky vlídná realita, ve které má každý to štěstí žít. Prosluněný záběr nás hned v úvodu zbavuje obav o hrdinův život: Mike musí přežít a vrátit se do "přirozeného" světa jednoznačnosti a morální čistoty, kde tatínci zůstávají ochranitelskými vzory hodnými následování a kde se neubližuje dětem ani psům.

Co do odvahy pošťuchovat Hollywoodem posvěcené žánrové standardy je Road to Perdition nepříjemně zřetelným krokem zpátky. Konformita k níž se Sam Mendes tentokrát uchýlil, vynikne právě při srovnání s bravurní nekompromisností Americké krásy, v níž pro hrdiny jedinou jistotou zůstal igelitový pytlík poletující v poryvech větru pod pustým nebem. Pokud se v Road to Perdition těšíte na Toma Hankse předvádějícího prvního skutečně velkolepého záporáka ve své herecké kariéře, mýlíte se. Jeho Michael Sullivan se z chladnokrevného zabijáka profesionála příliš brzy stává spravedlivým mstitelem a pečovatelským tatínkem.

Sam Mendes tak téměř zmarnil jeden z nejlepších nápadů svého filmu, který ovšem odtažitý chlad a některé příliš zřetelné úlitby masového vkusu hodlal vyvažovat právě kvalitním hereckým obsazením. Vedle standardně dobrého, ale poněkud nevytíženého Hankse a matného Tylera Hoechlina coby Mikea exceluje Paul Newman v roli otcovského gangstera Johna Rooneyho (jeho klavírní duet s Hanksem patří ke scénám, které vám určitě uvíznout v paměti). Fascinující je Jude Law, který part zloducha Maguirea povýšil na brilantní filigránskou etudu podobně intenzivní jako onehdy jeho robotický gigolo Joe v A.I. : Umělé inteligenci.

Aristokratický Rooney a ludrácký Maguire v podání těchto herců - stejně jako permanentně mizerné počasí panující uvnitř příběhu - zůstavají nositeli temného kouzla, kterým populární "graphic novels" přitahují své čtenáře a kterými se liší od "normálních" comicsů. Toto kouzlo se však vytrácí, jakmile se důraz přesune na středostavovský morální vztah rodící se mezi otcem Michaelem a synem Mikem. Mudrování o otcích - povrchně autoritativních (jako Rooney) i těch nefalšovaně pravých (Michael Sullivan) - režisér navíc pro ty méně chápavé prokládá polopatickými křesťanskými symboly (v comicsové předloze je nenajdete). Vypadá to nakonec tak, jako by Sam Mendes svět comicsové předlohy zprůměroval a zpřístupnil rodinnému publiku.

Road to Perdition tak nabízí odtažitou, elegantní podívanou, jež je pevně zakotvená v klasickém gangsterském žánru a která je zároveň inteligentně rozehranou úvahou o prosté skutečnosti, že provinilým tatínkům se má odpouštět. Loajalita v mafiánské "rodině" konfrontovaná se vztahy v rodině skutečné ovšem modernímu Hollywoodu poskytuje dostatek materiálu přinejmenším od dob Coppolova Kmotra, na kterého si v souvislosti s Mendesovým filmem nelze nevzpomenout.

COTTON CLUB

Při sledování filmu Cotton Club amerického režiséra Francise Forda Coppoly vzniká dojem, jako by se tento tvůrce snažil napodobit sám sebe, přesněji řečeno svůj vlastní úspěch, jehož dosáhla počátkem sedmdesátých let zfilmováním románu Maria Puza - Kmotr. Tato spisovatelská hvězda je tu dokonce i spoluautorem námětu… Úspěch se však neopakoval. Do jedné řeky nelze vstoupit dvakrát.

Vznikl sice profesionálně zvládnutý, nicméně zdlouhavý a dějově málo kompaktní snímek. Vznikl film, který přitahuje svou atmosférou i bezesporu atraktivním tématem, který však postrádá virtuozitu Kmotra, postrádá onen nesmírně dramatický vývoj charakterů dvou hlavních postav - dona Corleoneho a jeho syna Michaela. V Cotton Clubu Coppolu zajímají především vnější atributy doby a prostředí. Je patrné, že tento film vznikl v roce 1984, tedy v období, kdy světová kinematografie měla za sebou epochu retro filmů. A právě v onom rozporu mezi jistou idyličností pohledu, kterou tvůrci vždy do jisté míry vnucuje styl retro a drsným, někdy až brutálním dějem spočívá jedna z příčin, proč se slavnému režisérovi nepodařilo zopakovat úspěch Kmotra.

Přesto stojí za to půjčit si Cotton Club na kazetě a promítnout si ho. Uvidíte zde totiž ještě poměrně mladého Richarda Gerea v roli mladíka, který náhodou zachrání život velkému gangsterskému bossovi, budete se moci kochat vynikajícím hereckým výkonem Boba Hoskinse, jenž s bravurou hraje gangstera Owneye Maddena, v menší roli se tu objeví i Nicholas Cage.

Dodejme, že i Cotton Club, jako každý správný hollywoodský film, končí happyendem.

NEÚPLATNÍ

ALPHONSO CAPONI - Al "Scareface" CAPONE

Nelítostný, amorální, egoistický a prohnaný král gangsterů, jenž svého času ovládal Chicago a široké okolí, je typickým příkladem postoje americké veřejnosti k organizovanému zločinu : byl zavrhován pro povahu své činnosti a zároveň obdivován jako vzor úspěšného muže. Hrdinou několika filmů se stal už ve 30. a 40. letech ze dvou protichůdných důvodů. Pro hollywoodskou továrnu na sny byl typem lumpa-hrdiny, atraktivní živou legendou obdivovanou tisíci kluků z ulice (dokonce se proslýchalo, že mu Warner Brothers nabízeli 200 000 dolarů, objeví-li se na plátně). Zároveň byl film ideálním prostředkem, jak ukázat, že americká spravedlnost nedává takovým lotrům šanci (ačkoli ve skutečnosti tomu bylo naopak). To zajišťoval tzv. Haysův kodex, platný v hollywoodských ateliérech, podle nějž se směl gangster ve filmu objevit pouze za předpokladu, že bude po zásluze potrestán. Tak se stalo, že v jednou z prvních snímků o Al Caponovi Scareface(Zjizvená tvář, 1931, r. H. Hawks) končí hrdina, přejmenovaný na Tonyho Camonta, provrtán kulkami, třebaže skutečný Capone se v té době těšil pevnému zdraví. Dokonce ani když tvůrci připojili k názvu dodatek The Shame of the Nation(Ostuda národa), nezbavili se potíží s cenzurou.Bylo jim vytýkáno, že policie zde není předvedena ve světle o moc lepším než sám zločinec.

Al Capone, vlastním jménem Alphonso Caponi, se narodil 17.1. 1899 v Brooklynu, kam v roce 1893 přišli jeho rodiče z Neapole. Byl čtvrtým z devíti dětí. Ve škole dokončil šest tříd a stal se členem gangu James Street Boys, vedeného Johnnym Torriem. Když se v baru porval s gangsterem Francem Galluciem, utžil dvě rovnoběžné rány na levé tváři. Zbyly po nich tři palce dlouhé jizvy, z nichž později vznikla přezdívka Scareface. V roce 1909 odešel Torrio do Chicaga. O deset let později, když už byl šéfem největšího tamního gangu a vedl rozsáhlé pašerácké podniky, poslal pro Capona. Ten se stal jeho tělesným strážcem a pobočníkem, podkopal jeho moc, a když Torrio v roce 1925 po atentátu na svou osobu uprchl do Itálie s třiceti milióny dolarů v kapse, nastoupil na jeho místo. V letech 1927-30 ovládal Caponuv gang město zcela neomezeně. Vznikaly skupiny civilní stráže (např. The Secret Six, jejíž šéf jako první označil Capona termínem Veřejný nepřítel č. 1), po krku mu šly i ostatní zločinecké bandy, které vymetl z města (např. North Side Mob nebo gang Des Plaines Rogera Touhy). Nikomu se však nepodařilo vyhodit ho ze sedla. Caponova kariéra náhle skončila až během jedné razie FBI. V roce 1929 byl odsouzen ve dvou menších případech. V prvním za napomáhaní vraždě, ve druhém za nedovolené držení zbraně. Tyto causy byly jen dalším důkazem, že usvědčit gangstera jeho kalibru bude obtížné. Během krátkých trestů, kdy četl scénář Scareface, jejž si vyžádal k odsouhlasení, byl vyšetřován Federálním daňovým úřadem. Výsledkem bylo, že v říjnu 1931 byl odsouzen k jedenácti letům vězení za daňové úniky. Trest si odpykával v Atlantě a Alcatrazu. V roce 1939 byl propuštěn a převezen do nemocnice v Baltimore s progresivní paralýzou. Dožil ve svém sídle v Miami Beach na Floridě. Zemřel 25.1.1947.

CAPONE VE FILMU

Little Caesar (Malý Caesar, 1930), r. Mervyn Le Roy, hl.role Edward G. Robinson

Scareface (Zjizvená tvář, 1931), r. Howard Hawks, hl. role Paul Muni

The Secret Six (Tajná šestka, 1931), r. Wallace Beery, hl. role Gerge Hill

The Gangster (Gangster, 1947), r. Gordon Wiles, hl. role Barry Sullivan

Al Capone (1959), r. Richard Wilson, hl. role Rod Steiger

The Scareface Mob (1962), r. Phil Karlson, hl. role Newille Brand

The St. Valentine´s Day Massacre (Masakr na sv. Valentina, 1967), r. Roger Corman, hl. role J.Robarts

The Untouchables (Neúplatní, 1987), r. Brian De Palma, hl. role Robert De Niro

NEÚPLATNÍ

Hlavním důvodem, proč američtí filmaři tak často sahají ke gangsterským hrdinům je atraktivnost námětu, přinášejícího divákům tolik žádané napětí. V minulosti byl ale neméně důležitý fakt, že prohibiční zákon, jehož platnost (1920-1933) se prakticky kryla s obdobím Al Caponovy činnosti, se stal v americké historii neuralgickým bodem a názornou ukázkou zákona s opačnými účinky. Jeho důsledkem byl prudký vzrůst počtu zatčení pro opilost, obrovský rozmach černého trhu s alkoholem, probíhajícího za tichého souhlasu veřejnosti, a především korupce, která doslova ochromila policii, justici i správní systém. Období prohibice a postava Al Capona se táhnou americkou kinematografií od 30. let až do současnosti.

Zatím poslední filmový portrét tohoto gangstera přináší film Briana De Palmy Neúplatní. Scenárista David Mamet se inspiroval knihami spoluautorů Oscara Frayleyho, Paula Robskyho a Elliota Nesse (skutečného agenta ministerstva financí) i TV seriálem totožného názvu, jenž běžel na amerických obrazovkách v letech 1959-63. Mamet pochází přímo z Chicaga a co se týče De Palmy, Neúplatní nejsou jeho první prací na caponovské téma. V roce 1983 natočil podle filmu Scareface (1931) stejnojmenný snímek s Al Pacinem v hlavní roli. Posunul děj v čase, umístil ho do Miami a hlavní postavou je kubánský uprchlík, jenž se stal ze zběrače lahví obchodníkem s drogami. Z neznalosti reálií tedy tvůrce vinit nelze. Pokud nakládají s fakty velmi volně, je to záměr, středem jejich zájmu totiž není historická freska, ale postižení onoho průvodního jevu prohibice - korupce policie a soudnictví - a odstranění nánosu mýtů z postavy Al Capona. Ten zde v podání Roberta De Nira nemá jediný sympatický rys.

Jakýmsi kolektivním hrdinou filmu je čtveřice nesmlouvavých bojovníků za spravedlnost, napravující reputaci tehdejší zkorumpované Ameriky. Ústřední postavy si zahrála dvojice hvězd: Kevin Costner v roli zmocněnce ministerstva financí Nesse a Sean Connery jako zkušený policista Malone, jenž otcovsky pomáhá nezkušenému kolegovi. Jejich přímým protihráčem, vedeným Caponovou rukou, je zabiják Frank Nitti (Billy Drago). Samotný Al Capone je zde vykreslen jako obtloustlý, samolibý a nevyzpytatelný muž vždy dokonalého zevnějšku, jehož brutalita se projeví jedinkrát ve scéně, kdy na oficiální večeři se svými podřízenými jen tak mezi řečí umlátí jednoho z nich baseballovou pálkou. Robert De Niro zde rozvíjí svou neuvěřitelnou schopnost proměn vzhledu. Používá však překvapivě úzký rejstřík výrazových prostředků, k sečtení grimas, střídajících se mu na tváři, bohatě stačí prsty jedné ruky. Jeho herečtí kolegové v kladných rolích jsou na tom celkově lépe už proto, že dostali podstatně větší prostor. V některých melodramatických výstupech předepsaných scénářem však jsou, jak to podle hollywoodského metru bývá, poněkud plakátoví. Za všechny zmiňme sekvenci, kdy se prostřednictvím výborně tempovaného střihu obě strany sejdou. Do scény, v níž se umírající Malone s kompletní dávkou ze samopalu v těle plazí k telefonu a posléze se nad ním sklání zoufalý Ness, jsou nastříhány záběry Al Capona, jak právě v opeře slzí nad osudem Paňáci z Leoncavallových Komediantů…

De Palmova řemeslná poučenost, doložená ve filmu několika citacemi slavných filmů i herecké výkony jsou ovšem zárukou skutečného napětí.

ÚDER HOLANĎANA

Dutch Schultz vrací údery dvojnásobně…

Dutch Schultz byl společníkem jednoho z nejslavnějších gangsterů - Luckyho Luciana. Byl to kvalifikovaný zločinec. Vyučil se sice sazečem, od klukovských let však byl členem gangu, podílel se na loupežných přepadeních, vloupáních a měl na svědomí vraždy. Nechtěl se podrobit novým pravidlům, které tehdy zavedl Lucky Luciano…

Dutch Schultz se narodil v Bronxu. Od malička šel svou vlastní cestou. V době, kdy už se sindikát měnil ve víceméně obchodní společnost pro nezákonné obchody, na vlastní pěst se věnoval vydíráni. Zašel do restaurace, dal si zavolat majitele a klidně, leč důrazně mu sdělil, kolik a do kdy má zaplatit, když nechce, aby jeho výnosný podnik vyletěl do vzduchu, aby neznámí mladící polili jeho zboží smrdutou chemikálií anebo aby on sám nedobrovolně nemusel opustit zemský ráj. Všichni majitelé restaurací v jeho rozsáhlém revíru New Yorku, New Jersey a některých dalších sousedních států mu nakonec platili povinný desátek za "ochranu".

Původně se jmenoval Arthur Flegenheimer a patřil k nejchytřejším židovským gangsterům. Poprvé se dostal do vězení v sedmnácti, pak už si dával pozor. S nikým se nekamarádil, pracoval na vlastní účet, snad proto šly jeho výdělky do miliónu ročně.

Sázení zvané "policy" se podobá ostatním číselným hrám, při nichž se z osudí vytáhnou tři ze stovky vložených čísel. Kdo vytipoval všechny tři a vsadil, vyhrává šest set procent vkladu. Původně ji začali hrát černošští obyvatelé ostrovů v karibské oblasti, někdy začátkem století se rozšířila po Spojených státech. V Americe jsou hazardní hry zakázány. Přestože "policy" patří mezi ně, je stále trpěna a vrůzných podobách přežila dodnes. Je to hra pro každého, nejmenší vsazená sázka je pět centů. Nejrozšířenější je mezi nejchudším obyvatelstvem newyorských černošských čtvrtí. Za pět centů si nezaměstnaný koupí na pár hodin naději, že ještě téhož večera bude boháčem. "Policy" je obrovský business. Dutch Schultz se stal majitelem tohoto zlatého dolu s odhadovaným obratem kolem tří set miliónů dolarů ročně.

ÚDER HOLANĎANA

Píše se rok 1929. 24letý Arthur Flegenheimer (hraje ho Bruce Nozick )opouští bránu věznice. Znovu je svobodný muž. Záleží pouze na něm, jak začne svůj nový život. Návrat domů proběhne radostně, jeho matka i sestra bez nejmenších výčitek vítají svého chlapce. Ten se však brzy dostává zpět na šikmou plochu.

Začne krádeží v obchodě s potravinami, pokračuje rvačkou (ukousnout nos protivníkovi je zajímavý a účinný způsob boje) a končí vstupem mezi gangstery. Jejich šéf Legs Diamond (Will Kempe) křtí nováčka ohněm, ale Arthurova první samostatná akce, hraničící se sebevraždou, proběhne úspěšně. S přezdívkou podle legendárního gangstera - Dutch Schultz pak sklízí jeden krvavý úspěch za druhým…

Ostřílený matador akčního žánru Menahem Golan se vedle produkce tohoto filmu ujal i režie, což se sice projevilo rutinním zpracováním příběhu, který nevybočoval z žánrového průměru, ale zároveň mu to přineslo dokonalé řemeslné zpracování. Nechybí romantika,sex, nevraživost uvnitř gangu ani atmosféra vzrušujícího násilí. Děj je posouván kupředu rachocením automatických zbraní a chrapotem umírajících. Příběh Dutche Schultze, tak jak ho pojal Menahem Golan, zaručuje nenáročnou zábavu…

MASAKR NA SVATÉHO VALENTINA

Skutečnost…

Zmínky o organizovaném zločinu ve Spojených státech, připravované italskými, španělskými a irskými přistěhovalci, najdeme v análech policie už v šedesátých letech 19.století. První záznam o mafii je v protokolu ze zasedání neorleánské poroty v souvislosti se zavražděním Vincenza Ottuma 24. ledna 1889. Tehdy vládní orgány však nepodnikly žádné významné opatření a tak se stala na přelomu století Cosa nostra kodifikovanou skutečností a její chapadla pronikla v dalších letech do celé společnosti.

V první světové válce přešla tato organizace ze stádia „řemeslného“ do stádia „průmyslového“.

Pak se na kalendáři objevil rok 1920. Patnáctého května byl v Chicagu pohřben s velkými poctami boss Jim Colossimo, jeden z vůdců největšího gangu. V pohřebním průvodu byl i John Torrio, jeho synovec a také strůjce atentátu na Colossima, který se pak stal novým donem.

Netrvalo dlouho a vzal si jako pomocníka na nejšpinavější práci muže z newyorské bandy Five Points, lupiče a zabijáka, nazývaného Švihák Brown. Správně se jmenoval Alphonso Caponi.

Ten se ujal vlády po Torriovi velmi brzy, přestože s jeho metodami staří kmotři nesouhlasili. Neschvalovali jeho bombastické vystupování na veřejnosti, nezřízený osobní život, ani to, jak rychle si vyřídil účty s Genovovou bandou, s „rodinou“ Hymieho Weisse. Uznávali však, že dokázal vydělat peníze.

K jeho zločinům však nahrála ještě jedna náhoda. Jistá paní Frances Villiardová z Evanstonu a její stoupenci dosáhli po fantastické kampani toho, že Kongres USA odhlasoval doplněk k americké ústavě, zakazující prodej a výrobu alkoholických nápojů. Sedmnáctého ledna 1920 začala éra prohibice a trvala více než deset let.

Capone se zapojil do abstinenční kampaně, aby na ní druhou stranou vydělal milióny. Vlnu zločinnosti dovršil den svatého Valentina v únoru 1929, kdy dal postřílet své soupeře z gangu Guse Morana. Netušil však, že už za rok proti němu bude stát obyčejný úředník z ministerstva financí Elliot Ness, který splní náročný úkol: dostane Al Caponeho za mříže alcatrazského vězení pro malichernost – podvod na daních.

Ale s Al caponem hvězda organizovaného zločinu nepohasla. Naopak. Přišli další donové, kmotři a kmotříčkové. Pašovaný alkohol nahradily další „zábavné“ zdroje peněz – prostituce, hazard a drogy…

…a film

Režisér Roger Corman se mimo Masakru na svatého Valentina podílel také na produkci nepříliš kvalitního snímku - Capone. Film snad může zaujmout jen tím, že se zde ve vedlejší roli Franka Nittiho mihne tehdy vycházející hvězda akčních filmů Sylvester Stallone.

Ale zpět k Masakru… Snímek z roku 1967 popisuje jeden z nejkrvavějších dnů v dějinách mafie. Chicago jednoho únorového dne roku 1929 se zdálo být klidným městem. Člověk zde stěží mohl zaslechnout střelbu ze samopalu nebo jiné podobné zvuky smrti. Toto zdánlivé ticho však skrývalo něco tajemného, tajemného a velmi krutého.

V Chicagu tehdy soupeřili dva největší gangy. Na jedné zde byli Italové, vedením nemilosrdným vládcem podsvětí Al Caponem. Na straně druhé stáli Irové a Caponův nepřítel na život a na smrt Gus Moran. Tyto dva gangy se už mnohokrát střetli v krvavých soubojích. Capone věděl, že nejlepší obrana je útok a tak se rozhodl nepohodlného Morana jednou pro vždy zbavit. Vymyslel proto plán: Jeho muži v policejních uniformách nalákají Morana a jeho muže do garáže, kde je postřílejí. V jednoduchosti plánu měl být úspěch…

A tak, ticho 14. února 1929 skrývalo přípravu na masakr, který vejde do historie. Plán byl dokonalý a možná že by i vyšel, nebýt jedné náhody. Zatímco Moranovi muži již byli nalákáni do garáže a šacováni, falešnými policisty, jejich vůdce Gus Moran si však v uličce všiml uvnitř odjíždějícího auta jednoho z členů gangu Capona a rychle z místa odešel. Jeho muži toto štěstí neměli a jejich těla byla roztrhána dávkou ze samopalu. Vrazi ještě téhož večera opustili Chicago a nebyli nikdy dopadeni…

Tato mafiánská freska režiséra Cormana zaujme tím, že popisuje pouze jeden den, a přesto tak krvavý. Určitě stojí zato film shlédnout. V hlavní roli uvidíme Jasona Robartse juniora.

BUGSY

Jmenoval se Benjamin Hymie Siegel.

Pro přátele Ben.

Pro nepřátele Bugsy!

Byl to muž nanejvýš rozporuplného charakteru. Dokázal být stejně krutý jako jemný, jeho mimořádné sebevědomí bylo v přímém rozporu s jeho touhou po respektu. Psychopatické rysy osobnosti skrýval za neodolatelný šarm.

Rád se nechával vídat ve společnosti slavných lidí, jedna italská hraběnka ho dokonce vzala s sebou na cestu po Itálii, kde se setkal s Mussolinim, Göringem a Goebllelsem. Vyhraněný antisemitismus fašistů ho však popudil natolik, že se rozhodl Mussoliniho zabít. Byl to gangster, ale jeho tajným snem bylo stát se hercem.

Fascinující osobnost Bugsyho Siegela přitahovala herce Warrena Beattyho už dlouho. V roce 1991 dal svému přání konkrétní podobu a obrátil se s prosbou o pomoc na scenáristu Jamese Tobacka. Společně se rozhodli, že scénář bude zachycovat jen poslední část Bugsyho života, dobu, kdy působil v Hollywoodu a uskutečnil svůj velký sen.

Svůdný a elegantní Bugsy, postrach nepřátel a ženských srdcí, starostlivý manžel a otec dvou dcer přichází do Hollywoodu třicátých let s jediným cílem. Jeho partnerům Meyerovi Lanskymu a Charlie „Lucky“ Lucianovi je absolutní kontrola nad newyorskými ilegálními hernami málo a chtějí rozšířit své působení i na západní pobřeží. Bugsy přijíždí do Hollywoodu a zcela propadá jeho kouzlu. Nachází v něm všechno, co ho na životě fascinuje – lesk, bohatství, nebezpečí a dlouhonohou krásku Virginii Hillovou. Jejich vztah je bouřlivý a intenzivní, zničí Siegelovo manželství, vyvine se v obchodní partnerství a přetrvá až do Bugsyho smrti.

Siegel není ovšem jen něžný milenec, okouzlující společník a brutální vrah, je to i snílek, klukovsky nadšený a dychtivý, na rozdíl od svého obchodního partnera Meyera zcela postrádající vztah k penězům. Neumí příliš počítat, zato ale dokáže snít a své fantazie úporně realizovat (nakonec by jistě zabil i Mussoliniho, kdyby ho ovšem nepředešel někdo jiný). Siegelovy ambice daleko přesahují možnosti chápání jeho partnerů, ale zápal, s nímž hovoří o místě, které naplní všechny lidské touhy, je tak silný, že i opatrné obchodníky dokáže přimět ke spoluúčasti.

Místo, o němž Bugsy Siegel hovoří, je kus holé pouště v Nevadě. Pláň, na které jen vítr prohání písek. Bugsyho vize je však zcela zřetelná – postaví tu exkluzivní hotel, bazén a kasíno. Komplex, ve kterém lidé najdou všechno po čem ve skrytu duše touží – luxus, sex, hazard. O své pravdě je skálopevně přesvědčen a ještě krátce před smrtí radí Meyerovi :“Nikdy neprodávej akcie Flaminga (hotel byl nazván uměleckým jménem Virginie Hillové), staneš se jednou velmi bohatým.“ Čas potvrdil správnost Bugsyho snu a ačkoliv se toho už nedožil, do historie vstoupil jako „gangster, který vymyslel a založil Las Vegas“.

Režisér Barry Levinson (Rain Man) vypráví jeho příběh. Spojuje historii s legendou, rozvíjí okouzlený a lehce idealizovaný obraz muže, který šel za svým snem.

Z mnoha stran mu jistě bude vytýkána glorifikace násilí, způsob, jakým líčí gangstera – jako neodolatelnou, při vší krutosti přitažlivou bytost. Pravda je to jen z části. Pokud Levinsonův film srovnáme např. s Mafiány (GoodFellas) Martina Scorseseho, bude se nám jistě zdát velmi romantizující a zkreslující. Ovšem Bugsy není sociologickou sondou do života násilí, peněz a smrti, není střízlivým popisem existence gangstera. Je to mýtus, legenda. Do důsledku stylizovaný obraz muže, který tvůrci natočili ne jako glorifikaci krutosti, ale jako glorifikaci síly snu a lidské touhy. Filmový Bugsy ostatně zdaleka není jen kladným hrdinou. Osobní kouzlo, kterým disponuje, se v některých místech naprosto vytrácí a Siegel nevzbuzuje ani náznak sympatií. Ve dvou třech scénách, v nichž se naplno projevuje zvířecí agresivita jeho povahy, vzbuzuje jen odpor a hrůzu.

Deset oscarových nominací je zcela adekvátním oceněním kvalit Levinsonova filmu. Přistoupíme-li na tón, v němž se příběh a jeho zpracování nese, je dokonalý. Stylizace, kterou tvůrci přijali a která posouvá film do zářivě teplých barev retro, atmosféra okouzlující a nebezpečné doby, v níž bylo možné všechno. Dychtivost, dravost a spontánní fantazie hlavních hrdinů – to vše povyšuje Bugsyho na skutečně mimořádný film.

Warren Beatty, duše a hnací motor celého projektu, je snad nejideálnějším představitelem romantického gangstera, jakého si lze jen představit a Annette Beningová je tu skutečně ženou, do které se Bugsy mohl slepě zamilovat. Ústřední dvojici pak doplňují v menších (ale skvěle vytvořených) rolích Ben Kingsley jako Meyer Lansky a znamenitý Harvey Keitel jako Bugsyho přítel Mickey Cohen.

CARLITOVA CESTA

Osamělý, nostalgický gangster Al Pacino a krvavé rituály harlemského podsvětí…

Něco těžkého mě táhne dolů, bleskne hlavou umírajícímu Carlitovi Brigantovi. Krvácí. Leží nehybně na nosítkách a ošetřovatelé je pomalu tlačí po nástupišti Centrálního nádraží. Točí se s ním celý svět.

Brigante je Portorikánec, gangster a legenda. Brigante je zločinec, jenž v Harlemu kšeftoval s heroinem. Byl také čestný muž, měl svou hrdost a nikdy nezradil…

Brian De Palma v tomto filmu dokazuje, že dobře napsaný a dramaticky vystupňovaný příběh, přesvědčivé charaktery a sugestivní prostředí jsou prvky, bez jakých se divácky přitažlivé, a současně umělecky působivé dílo neobejde. Předlohou mu byly dva romány Edwina Torrese, jež zpracoval scénárista David Koepp. Z jejich motivů vytvořil příběh člověka, který se stal gangsterem hlavně proto, aby přežil v prostředí, do něhož se narodil. Krev, střelbu, zběsilé honičky a dramatické výjevy z barů, kde se schází podsvětí, střídají milostné scény mezi Brigantem a jeho láskou Gail či přátelské pitky s obhájcem Davidem Kleinfeldem. Po každé napjaté scéně následuje epizoda daleko mírnější, konejšívá. Když k tomu všemu ještě připočtete De Palmův režijní perfekcionismus, zjistíme, že máme před sebou dokonalou ukázku přinejmenším stoprocentně zvládnutého řemesla.

Přinejmenším proto, protože pro Pacinovo skvěle ztvárnění hlavního hrdiny je formulace „dokonalého řemesla“ málo. Jeho Carlito Brigante přesně zapadá do Harlemu 70. let, kde se příběh odvíjí, v podivných hernách, barech, na asfaltových dvorcích, mezi popelnicemi, oprýskanými zdmi domů a špinavými vagóny metra se herec pohybuje s naprostou jistotou. Tato bravura však není účel, nýbrž východisko vnitřního dramatu, tušeného za jeho uhrančivým pohledem i v kdysi zraněné, dosut nezotavené duši. Touha vymanit se z osidel temné minulosti a začít znovu jako poctivý člověk se v Carlitovi osudově střetává s navyklou podřízeností zákonům ulice a krvavým rituálům podsvětí. Ty velí, že zradu nelze nepotrestat, stejně jako nelze vzdát obrany, když někdo zaútočí. Jenže Briganta časem zavedou do neřešitelného dilematu.

Nejen hlavní hrdina, i vedlejší postavy zdaleka nejsou jednoduché. Carlitova milenka, barová tanečnice Gail v podání Penelope Ann Millerové, je zdánlivě křehká, zranitelná. V rozhodujících chvílích však dokáže být rozhodná, umí přesně odhadnout situaci a (například) vytušit, že Carlituv přítel David je ve skutečnosti zbabělec a zrádce.

Chcete-li se na úrovni pobavit a při závěrečné honičce tajit dech napětím, toužíte-li vidět další Pacinovu vynikající hereckou kreaci a rádi si vzdáleně připomenete lehce romantické, dnes už klasické americké gangsterské filmy ze třicátých a čtyřicátých let, nezalekněte se dlouhé stopáže a sáhněte po filmu Carlitova cesta. Ten film za to stojí…

KRYCÍ JMÉNO DONNIE BRASCO

Al Pacino a Johnny Depp v autentické gangsterce o infiltrovaném přátelství a ztracené identitě. Chcete si vydělat půl miliónu dolarů? Stačí ho jen najít a za jeho mrtvolu vyinkasovat v malé Itálii šek. Nabídka stále platí!

Setkali se v jakémsi brooklynském „zapadáku“ a hned si padli do oka. Pouliční mafiánský veterán Lefty, jenž zrovna potřebuje něco prodat, a trpělivě o šikmou dráhu usilující pseudopřekupník Donnie, který ví jak na to. Vtip je v tom, že zatímco zasloužilý mafián Lefty je za krvavé zakázky poctivě placený svojí „rodinou“, snaživě stínující Donnie žije spokojeně z peněz daňových poplatníků, neboť je ve skutečnosti tajným agentem FBI. Zkušený Lefty, který má na svém kontě již 26 chlápků, jež si mysleli, že jsou chytřejší než on, tentokrát šlápl ohavně vedle a spolkl návnadu, kterou mu podstrčili mazaní „rybáři“ od federálů. Tak Donnie postoupil mezi přátele svého přítele a protože se uměl otáčet, nikdo nic netušil a jeho mafiánská hvězda stoupala strmě vzhůru. Přející Lefty, který má navíc rakovinu, syna feťáka a gangsterskou kariéru dávno za zenitem, s potěšením sledoval, jak dobře si jeho čilá akvizice vede, a netušil, jaký účet bude muset nakonec vyrovnat.Jenomže Donnie alias agent FBI Joseph Pistone po letech vyčerpávající dvojí hry začal zanedbávat svou skutečnou rodinu i pravidelná služební hlášení, což protřelým psychoanalytikům z Federálního úřadu pro vyšetřování neomylně signalizovalo, že je nutné jeho misi proklatě rychle ukončit. Ale falešný mafioso Brasco zjišťuje, že cesta zpátky pro něj nebude vůbec jednoduchá, neboť ve hře je život jeho nového přítele ze světa zločinu, Leftyho Ruggiera, který se za něj zaručil…

Kdo by to řekl do režiséra úsměvné britské komedie Čtyři vraždy a jeden pohřeb Mika Nevella, že odvede tak slušnou práci i v natolik odlišném žánru, jakým je „dokumentární“ gangsterské drama, založené na skutečné události. V roce 1975 totiž agent FBI Joe Pistone skutečně infiltroval newyorskou mafii a za téměř sedm let svého diverzního působení jí způsobil značné šrámy. Byl to ojedinělý výkon i mezi agenty FBI, kteří drží drsné rekordy, o nichž je lepší nevědět, ale stál ho víc, než dokáže i skvěle trénovaný federální agent unést. Není snadné být současně agentem, gangsterem, manželem, mafiánem, otcem a přítelem mnohonásobného vraha, který za spolehlivost ručí svým životem. Johnny Depp tady měl nelehkou úlohu a možná, že mnohorozměrnou příležitost, která se tu nabízela, ještě zcela nevyužil. Zato loajální krysa Lefty, která disciplinovaně žije i umírá podle mafiánských pravidel, v sobě nese díky skvělému Al Pacinovi odkaz coppolova Kmotra, scorseseho Mafiánů a newyorské ulice z doby, kdy po ní Dustin Hoffman ještě bloumal s Půlnočním kovbojem. V mafiánské hierarchii tu Al Pacino zaujímá podřadné postavení poskoka pro špinavou práci – jako herec převyšuje všechny, s nimiž se ve filmu potkává. A díky osudové pointě v nás jeho fatální postava bude rezonovat i poté, kdy už dávno přestaneme uvažovat o tom, zda odepsaný Joe Pistone (žijící pod neustálou ochranou FBI) nechá nakonec někomu vydělat lákavých půl miliónu dolarů, které hodně vybuzená mafie vypsala na jeho hlavu. Přestože Mike Newell nijak neubírá z razantní dramatičnosti klasických mafiánských dramat, rozehrává tu současně i příběh zvláštního přátelství, které se nikdy nemělo zrodit, protože nikdy nemohlo být naplněno. Svojí zásluhu na netriviálně budované story má nepochybně i laureát ceny britské filmové akademie, scénárista Paul Attanasio (vycházející z Pistoneho autobiografie, jež vyšla v roce 1978) a převyprávěné zde výmluvnou kamerou pražského rodáka Petera Sovy

SPÁČI

Je čas na hry, na smrt a na pomstu – a také na ticho, v němž je možné zapomenout. Udělali chybu, za kterou zaplatili peklem, jež sežehlo jejich životy. Stali se z nich…SPÁČI

Tento film nelze zcela bez omluvy zařadit mezi filmy o mafii. Mafie se dotýká jen velmi okrajově, ale přesto, není od věci si i o tomto filmovém klenotu říci pár slov…

Je léto roku 1966 – bezstarostný prolog jejich osudového příběhu, ve kterém se dotkli inferna, jež v sobě nikdy nedokázali pohřbít. Je horké asfaltové léto v západním Manhattanu a klukovský „gang“ Shakese, Michaela, Tommyho a Johna rozjařeně vládne drsnému území Pekelné kuchyně, zalidněné odolnými Iry, podnikavými Italy a temperamentními Portorikánci…

DOMA

Nikdo tu nejde pro ránu daleko, kvetou tady ilegální obchody, ale také se tu chodí do kostela a gangsteři ze staré školy, v čele s bývalým střelcem Lucky Luciana Kingem Bennym mají respekt, dodržují vyzkoušená pravidla a podnikavé dealery s drogami věší bez varování na pouliční lampy. Když je vám čtrnáct, nežije se vám tu špatně, protože jakákoli hra (když ji ustojíte) je tu povolená. A když začne přituhovat, je zde ještě ctihodný otec Bobby, mistr pouličního basketu a tajný spojenec kostelních provokací, který ví o všem ještě dřív, než se to stane, neboť se touhle džunglí kdysi sám brodil až do kněžského semináře.

Jsou chvíle, kdy ani rodiče, ani poslední záchrana, otec Bobby, nemohou pomoci. Chvíle, kdy se hra změní v tragédii a pointou ubohého vtipu je potrhané tělo zmrzačeného člověka. Stalo se to uprostřed horkého léta 1967, Shakesovi táhlo na třináctý rok – a jeho dětství právě skončilo…

SESTUP DO PEKEL

Tak si „vybojovali“ označení PINS (Person in Need of Supervision) a jako mladiství delikventi a osoby vyžadující dohled, dostali u soudu „bezplatnou“ jizdenku do Wilkinsonova chlapeckého domova. Věděli, že to bude kruté, ale nikdo z nich netušil, jak hluboko je dno, jehož se budou muset dotknout. Když vrchní dozorce Nokes a jeho parta pedofilních deviantů, která je měla „převychovat“, uviděli tohle vyděšené klukovské kvarteto, vyhrnuli si rukávy a dali se do špinavé „práce“. Hodně toho v nich bude muset zemřít, aby se mohli vrátit do Pekelné kuchyně živí.

OČIŠTĚNI POMSTOU

A pak nastal čas, kdy v duchu hraběte Monte Christa (kterého Shakes tak miloval), přišla chvíle, ky museli udělat, co bylo třeba. Temná stoka Wilkinsonova chlapeckého domova je již dávno vyvrhla na ulici. Byl studený večer roku 1981 a krátce po půl deváté večer otevřely smrtelné výstřely Johna a Tommyho poslední kapitolu jejich kroniky pomalé smrti, pohřbeného dětství a poraněné dospělosti…

Spáči jsou Americká tragédie,“prohlásil odvarový režisér Barry Levinson (Bugsy), který převedl stejnojmennou knihu Lorenza Cacaterry (u nás známý knihou označovanou jako novodobý Kmotr – Gangster) do scénáře a na filmové plátno. Převzal stavbu a posloupnost Carcaterrovy „zpovědi“ i fragmenty jeho vypointovaných dialogů – a udělal dobře! Neboť toto svědectví o právu, které musí být podvedeno v zájmu spravedlnosti, a morálce, jejímiž čistými nástroji jsou vražda a lež, zřejmě nelze vyprávět jinými slovy. Levinson dokázal zprostředkovat „happeningovou“ atmosféru západního Manhattanu šedesátých let, tak jak ji pociťovali ti, kteří se do ní narodili, a jeho klukovská parta prožívá mezi pouličními gangy, vysloužilými gangstery a permanentními rodinnými výbuchy pokojné a bezstarostné dětství. Voda ze stále puštěných hydrantů nakonec smyje špínu z ulice a tak zůstává jen pocit bezpečí, sounáležitosti a lákavé vůně Munchovy cukrárny. Kdo ví, nakolik je tento pocit aranžovaný a nakolik reálný. Nakolik je vidění tohoto světa poznamenáno očima dítěte, které ho chce vidět takový, jaký je. Bývalý zabiják King Benny, který má rád holuby a hru podle starých pravidel, je možná trochu příliš laskavý a důstojný otec Bobby tak příliš podobný svým farníkům, že dokáže nad biblí odpřisáhnout milosrdnou lež. Není jisté, že takoví skutečně byli, ale Levinson s Carcaterrou vás přesvědčí, že takoví museli být. Možná je takto pastelově laděný prolog tím nejlepším úvodem ke kontrastnímu střihu do světa démonů, kteří je čekají za branou Wilkinsonova domova pro chlapce. A z této kontradikce pak s neúprosnou fatální logikou antické tragédie vyrůstá závěrečný násilný akt, popírající právo a nastolující spravedlnost. Jen závěrečná pasáž, až příliš deskriptivně popisující dokonalý plán pomsty, poněkud brzdí rytmus vyprávění, odčerpáváatmosféru a může vyvolat pocit, že úctyhodná stopáž snímku je ještě o něco delší než ve skutečnosti. Dominantními kvalitami Spáčů je příběh a herecké výkony s citem a šťastnou volbou chlapeckého kvarteta i osvědčených hvězd. Sešlo se jich tady neobvykle mnoho. Charismatický otec Robert De Niro jako poslední záchrana i útočiště boduje pod basketbalovým košem, na ulici, v kostele i soudní síni. „Ušlechtilý“ gangster z minulých časů Vittorio Gassman, vůdce smečky mstitelů Brad Pitt i Dustin Hoffman, jenž ve své roli dokazuje, že mu stačí i malý prostor, aby sklidil aplaus diváků i soudní síně.

Byli čtyři a mysleli si, že spolu zůstanou navždy. Ale pak se stalo něco, co změnilo dimenze jejich věčnosti.“Někdy si myslím, že šťastní jsou jen ti spáči, kteří již zemřeli,“napsal Lorenzo Carcaterra, který to prožil a přežil. Spáči jsou film, při kterém neusnete – a když s nimi projdete jejich cestu, pochopíte, jak to Lorenzo alias Shakes myslel…

CASINO

Je to místo, ke můžete všechno nalézt nebo ztratit. Robert De Niro, Sharon Stoneová a Joe Pesci hrají o své přežití a výhru v zákulisí největší herny světa…

Kdysi tu byla pouze vyprahlá nevadská poušť. Ale pak přišel gangster, hráč, dobrodruh a snílek Bugsy Siegel a „uviděl“ tu město. Dnes tady září do horké pouštní noci oslepující hráčské megacity Las Vegas, které má kromě více než čtvrt miliónu obyvatel i dvě letiště a od roku 1957 i univerzitu.

Ale teď se píše rok 1973. do Las Vegas tehdy přijížděly milióny lidí, kteří tu nechávali miliardy dolarů. Všechno bylo zařízené tak, aby hráči neměli šanci, a vzdálení šéfové pravidelně inkasovali svá procenta. Dokud to takhle fungovalo, bylo to v pořádku. A když se vyskytl nějaký problém, byl v „pohostinné“ poušti připraven preventivně vykopaný hrob, kam ho bylo možné tiše a navěky pohřbít.

Jenomže aby tohle všechno fungovalo, bylo zapotřebí, aby někdo zkušený dohlížel na všechna slabá místa systému. Na hráče, kteří si mohli dovolit sázet hodně vysoko, ty, kteří začali vyhrávat příliš často, i upocené koumáky, kteří si bláhově mysleli, že přišli na fintu, která tu ještě nebyla a položí bank. Ale bank nesměl být nikdy trop, protože jinak by šéfové nedostali svůj pravidelný kufr poctivě prohraného oběživa. A to potřebovali pro své úctyhodné rodiny, a také pro lékaře a mazané právníky, protože už byli většinou jednou nohou v hrobě a druhou v průšvihu, kdyby tohle všechno náhodou prasklo. Ale náhoda přeje připraveným, a tak museli zaměstnat člověka jako byl Sam „Ace“ Rohnstein.

Poprvé vsadil v patnácti a od té doby vyhrával a vydělával. Uměl všechno, co musí umět člověk, který má řídit kasino, a to, co nevěděl o hře a falešných hráčích, by se pohodlně vešlo na rub nejmenšího hracího žetonu.Dali mu absolutní pravomoce, osobní ochranku vedenou tvrďákem Nickym a kasino – a tak to všechno začalo… Sam dokázal ten stroj na vydělávání peněz přinutit k maximálnímu výkonu, šéfové byli spokojeni se svojí volbou a chytráci, co jeli v signálech a přišli si tak na pár babek navíc, rychle zjišťovali, že Samovu vycvičenému oku a jeho gorilám nelze uniknout.

Život v Las Vegas je jako ruleta, nikdy předem nevíš, jaké číslo na tebe vyjde…

Jednoho dne zahlédl Sam u hráčského stolku pracovitou krasavici Ginger a bez ohledu na své profesionální instinkty se zamiloval. Nebylo to jednoduché a nebylo to zadarmo. Ginger totiž patřila mezi slečny, jež tvrdě vydělávají na napakovaných kavkách, které dokáží udržovat ve varu přesně tak dlouho, než je dohola oškubané neodešlou na zpáteční cestu domů nebo do pouště. Navíc je důkazem toho, že na zažité „pracovní“ návyky ani prvního pasáka se prostě nezapomíná. A tak Samova teze o tom, že když někoho milujete, musíte mu věřit, se v této konstelaci jeví (vzhledem k jeho profesi a zkušenostem) jako infantilní sebevražda. Situaci dále komplikuje neovladatelný zabiják Nicky Santaro, úřady zkoumající legitimitu Samovy licence a stále sílící pocit šéfů, že nemá smysl krást, když jsou sami okrádáni. Řešení je náhlé, radikální a nikoli bezbolestné. Vyžadovalo tvrdý realizační tým a předpokládá i odolného filmového diváka. Ale navzdory všem výhradám se jen tak nezbavíte dojmu, že právě takové příběhy se v té blýštivě osvětlené enklávě nevadské pouště, zvané Las Vegas, skutečně mohly odehrát.

Režisér Martin Scorsese (Taxikář, Mafiáni, Věk nevinnosti, Gangy New Yorku) natočil barvitý snímek z Las Vegas sedmdesátých let v bravurním stylu reportážního retra, které může vzdáleně připomínat dikci Hayelových „sociologických“ románů. Podobně jako v nich je nahlíženo za kulisy svébytného prostředí, které vytváří relativně uzavřený systém, žijící podle svých vnitřních zákonů. A Casino představuje právě takový uzavřený mikrosvět v makrosvětě velkého businessu a velké show, kde luxus, sex, hazarda násilí mají vždy své přesně vymezené místo a funkci. Autor literární předlohy a spoluautor scénáře Nicholas Pileggi (pracoval se Scorsesem již na Mafiánech) nezapře svůj žurnalistický původ a reportérskou praxi. A tak máme při sledování fiktivního příběhu hráčského experta Sama Rothsteina neustále pocit reálných kontextů, jakoby ho dokumentární kamera dotěrně provázela jeho přísně vedenými hernami i neuspořádaným životem.

Kasino je instituce, kde není místo pro „kladné hrdiny“...

Smrt tu přichází stejně náhle a nevypočitatelně jako prohra po otočení plonkové karty. Vládne tu náhoda a osud. A řád, povzbuzující, usměrňující a trestající, přichází z venku, ze zvláštního společenství starců, kteří tu vybudovali své podivné impérium a byli tu dřív, než na vyprahlé poušti stálo první kasino. To v jejich jménu páchá Nicky své brutální vraždy a na jejich příkaz je nakonec sám ubit baseballovou pálkou. Pro ně tu hlídá každý každého a každý každého je na jejich příkaz připraven zradit a sejmout. Jsou věční, nedotknutelní a silní jako poušť se spousto mělkých hrobů, které je oddělují od „jejich“města. V dramatických fragmentech, navěšených na osudy jeho smutných hrdinů, vypráví Scorsese prostřednictvím Sama a Nickyho příběh tohoto světa permanentní hry, kterou je zjevně fascinován, přitahován i otřesen. A dodržuje ve svém vyprávění ta nesmlouvavá pravidla, podle nichž nikdo, kdo sem vstoupí, nemůže vyhrát. O tom je jeho film – a o základních zákonech Casina, podle něhož sebelepší hráč nemá naději na výhru…

Skvěly Robert De Niro (který se Scorsesem naposled pracoval na remaku Mys hrůzy) využil svojí další velkou hereckou příležitost. „Když někoho milujete, musíte mu věřit,“ říká jeho hráčský génius Sam. A v zápětí dodává: „Chvíli jsem si myslel, že jsem takovou lásku našel.“ To není typická dikce chladnokrevného hráče, ale obnažená, rozporná a odvrácená tvář hráče pokeru, v níž je možné náhle číst jako v bezbranně otevřené knize. Jeho životní determinantou je hra, která ho navzdory tomu co prožil, přivádí fatálně k tomu, že končí tam, kde začal. Stále je nejlepší a dokud neprohraje svůj život, bude ho žít tímto jediným způsobem, kterého je schopen.

Sharon Stoneová, která je oslnivá profesionálka Ginger tak razantně vstoupila do Samova života, tentokrát překonává jednorozměrnou dimenzi svého herectví předchozích filmů (Někdo se dívá, Specialista, Rychlejší než smrt). Dokáže být přesvědčivě zraňující a zraňovaná, a ze sexuálního mýtu se věrohodně přehrát až do role udrobované milenky obstarožního zabijáka, v němž hledá svého nového „ochránce a sponzora. Vráskám v té krásné tváři je možné věřit, neboť je tam vepsal život, a jestliže do této chvíle budovala svůj herecký image na tom, jak snadné je se do ní zamilovat, nijak ji neubližuje, že dokáže evokovat i věrohodnou nenávist.

Vzrůstem malý Joe Pesci je ovšem velký padouch. Jeho bytostné dispozice pro temnou agresivní brutalitu si Scorsese vyzkoušel již v Mafiánech. Je až s podivem, kde se v té nenápadné postavě bere tak přesvědčivě intenzivní pocit nekontrolovatelného nebezpečí a násilí, které nepolevuje ani ve chvílích, kdy jeho zfetovaný a krvavou prací unavený Nick zabíjí svého muže až napotřetí. Je dokonalou kombinací podrážděné černé mamby a dr. Hannibala Lectera, který právě odložil náhubek a můžete od něj očekávat cokoli, kromě malování obrazů a recitování básní.

Solidní práci ve tříhodinové podívané, která se odehrává v decentně osvětlených hernách, temných uličkách, zářících bulvárech i palčivé pouštní atmosféře, odvádí „dvorní“ kameraman Olivera Stona - Robert Richardson. Ten i v Casinu potvrzuje, že jeho dvě oscarové nominace (Četa, Narozen 4. července) a Oscar za JFK nebyly náhodné.

Několika extrémně brutálních pasáží Casina vyvolalo v některých zemích distribuční obtíže. V duchu Scorseseho „reportážního“přístupu ale nejsou samoúčelným excesem, nýbrž ilustrací doby a lidí, kteří ji vytvářeli. Takoví byli, tak se milovali, nenáviděli a ubližovali jeden druhému. Ale pro Sama to byla „krásná“ doba, kdy město dosud neovládaly gigantické korporace a krupiéři znali své stálé zákazníky jmény, věděli jak hrají, co pijí a kdo očekává v jejich obvyklém hotelovém pokoji. Byla to doba Sama Rothsteina, a on vás do ní chce pozvat. Takové pozvání se neodmítá.

GANGY NEW YORKU

Legendární režisér. Obávaný producent. O mnoho miliónů přetažený rozpočet. A džbán plný uřezaných uší. Vznik filmu Gangy New Yorku připomíná epické drama, trvající více než čtvrt století…

Na konci sedmdesátých let nastalo v hollywoodských dějinách krátké období, na které režiséři dodnes vzpomínají jako na bájný zlatý věk. Producenti z velkých studií dávali spoustu peněz talentovaným mladým mužům, aby si mohli splnit své odvážné sny. Jedním z nich byl Martin Scorsese, čerstvá tvůrčí hvězda, kterou proslavily filmy Špinavá ulice a Taxikář. Čtyřiatřicetiletý režisér oplýval sebejistotou střelce, který ještě nikdy neminul cíl, a v odborném deníku Variety si zaplatil celostránkový inzerát ohlašující jeho nový projekt: Gangy New Yorku. Jenomže už zakrátko mělo být všechno jinak…

Obrat k horšímu zavinil monstrózní propadák jménem Nebeská brána, western režiséra Michaela Cimina, který stál na tu dobu neuvěřitelných 44 miliónů dolarů, vydělal pouhý milión a půl a málem přivedl na mizinu společnost United Artists. Producenti spanikařili, nekonvenčním nápadům odzvonilo a namísto režisérů se do kin opět začalo chodit na herecké hvězdy a hvězdičky. „To byl konec velkých, a přitom provokativních filmů,“ říká dnes Martin Scorsese. „Pak už se Gangy New Yorku natočit nedaly.“

Mám Leonarda!

Scorsesemu jeho vysněný projekt dočasně sešel z očí, ale nikdy nesešel z mysli. Prapůvodní inspirací byla stejnojmenná kniha Herberta Ashburyho s podtitulem Neformální dějiny podsvětí, zachycující kus historie, o němž Američané vědí málo a ti ostatní téměř nic“v polovině 19.století se v newyorském přístavu vyloďovaly každý den tisícovky Irů, prchajících před „bramborovým hladomorem“(ano Irů, v tomto případě opět nejde o Italskou mafii, ale gangy, které se tak jako Cosa nostra postupem času začaly podílet nad ovládáním podsvětí v USA). V nové vlasti se střetávali s nevraživostí rodilých Američanů, jejichž předkové sem připluli už v minulých staletích. Irská i neirská chudina se sdružovala do pouličních gangů, jež spolu vedly drsné bitky v manhattanském slumu Five Points, rozežíraném šokující bídou a špínou. Taková vize New Yorku Scorsesemu dokonale Padla do noty; zatímco jiní režiséři ho viděli jako město intelektuálů, poetických schůzek v Central Parku a frustrovaných mondén ze seriálu Sex ve městě, ve Scorseseho filmech se v newyorských ulicích vždy bojovalo o holé přežití.

Gangy New Yorku ale zůstaly ve sféře snů až do konce devadesátých let, kdy Scorsesemu zavolal agent a producent Mike Ovitz: „ Mám Leonarda DiCapria. Jaký film chceš natočit?“ Scorsese už o DiCapriovi slyšel od svého přítele Roberta De Nira. Ocenil jeho talent ve filmech Co žere Gilberta Grapea? a Úplné zatmění. A věděl, že Titanik z něj udělal hvězdu, jejíž jméno dokáže získat peníze na cokoli. Neboť zatímco v sedmdesátých letech Hollywoodu vládli režiséři, na přelomu tisíciletí se moc přesunula do rukou hereckých idolů. Leonardo byl první herec, který podepsal smlouvu na Gangy a Scorsese přiznává, že bez něho by film patrně nikdy nevznikl.

DiCapriovi v příběhu připadla hlavní role irského imigranta Amsterdama, který se snaží pomstít svého zavražděného otce. Scénárista Jay Cocks vzpomíná, že Scorsese mu při psaní dal jedinou instrukci“ „Mysli na to jako na western, odehrávající se na jiné planetě.“První verze scénáře nicméně Opitze a jeho partnery vyděsila. Bylo to příliš komplikované. Plné brutálního násilí. A navíc celé v podivném argotu 19. století.

Půl roku s řezníkem Billem…

O projekt projevila zájem společnost Miramax, zosobněná producentem Harveym Weinsteinem a lidé z branže se začali zlomyslně těšit na srážku titánů: na jedné straně mocný a režiséry obávaný Weinstein, na straně druhé umíněný, náročný, realismem posedlý Scorsese.“Harvey konečně dostal režiséra, jakého si zaslouží. Bude to rovný boj,“říkali škodolibě Weinsteinovi kolegové.

Než ale mohlo střetnutí vypuknout, bylo nutné obsadit zbývající role. Zejména hrdinova úhlavního protihráče, padoušského vraha jeho otce, Billa řečeného Řezník. Poté, co odřekl Robert De Niro, padla volba na Daniela Day-Lewise, který si pod Scorsesem zahrál už ve Věku nevinosti. Získat ho ovšem nebylo zdaleka jednoduché. Vyhlášený podivín natočil svůj poslední film roku 1997 a od té doby trávil většinu času tím, že byl v učení u jednoho florentského ševce a četl pětisvazkový Churchilův životopis vévody z Marlborough. Day-Lewis proslul jako fanatický vyznavač Stanislavskeho metody prožívání. S každou rolí se ztotožňuje do morku kostí: před natáčením Posledního mohykána strávil několik týdnů o samotě v lesích, kde se učil přežít jen s pomocí kánoe a oštěpu. A když se jednou ponoří do postavy, zůstane v ní po celou dobu natáčení. Slyší na jméno svého hrdiny, chová se jako on a myslí jako on. Day-Lewis nakonec souhlasil a v zápětí odjel do Londýna, kde v rámci přípravy na roli několik hodin denně porcoval obrovské kusy masa.

Ve filmu nechybí ani milostná zápletka; o roli pouliční kapsářky Jenny Everdeaneové, do níž se zamiluje Amsterdam, usilovala snad každá známá herečka mezi dvaceti a čtyřiceti. Scorsese ji nakonec svěřil Cameron Diazové kvůli účinku, jaký měla její přítomnost na Leonardům herecký výkon.

Dal bys Martymu ten kostel?

Harvey Weinstein jednou přiletěl na natáčení v doprovodu Toma Cruise. Jemu si výtvarník kulis a dekorací Dante Ferretti postěžoval, že Weinstein jim nechce dovolit pro důležitou scénu postavit celý kostel svatého Tomáše, ale jen dvoustranou fasádu. A oni by prý tak rádi měli kompletní kostel, který by se dal snímat z celých 360 stupňů. „Harvey měl starost, kolik by stál vnitřek kostela a vyptával se na všechno možné. Nakonec Tom Cruise povidá: „Prosím prosím, dal bys Martymu ten kostel, když ho tolik potřebuje?““ vzpomíná Scorsese. Weinstein kapituloval a schválil sto tisíc dolarů na repliku kostela. S financemi vlastně producent vůbec nehodlal plýtvat…

Závěrem…

Úvod mají Gangy New Yorku neuvěřitelný. Účtující potyčka mezi „natives“, kteří v zasněženém ránu 1846 pod vedením W. Cuttingana šťavnatě přezdívaného „Bill the Butcher“(Řezník) zmasakrují irské Dead Rabbits (z gaelskéko „dod ráibéid“, tedy něco jako „zuřící obr“), je jasným K.O. divákovi. Jde o brilantní pasáž, v níž vás režisér za zvuků bubnů a modliteb vyvede z jeskynní temnoty, keltských válečných rituálů přímo do syrového světa historických newyorských ulic. Zmíněná sekvence se odehrává v duchu toho nejlepšího, co kdy „vypravěč zla“ na plátně ukázal. A pochopitelně i nejbrutálnějšího (téměř na úrovni kultovní scény z Casina, kdy Santoro skřípne hlavu Tonyho Dogse do svěráku). Takže vy se po takovém úvodním direkt jen otřesete hrůzou a tiše se pokřižujete, aby se Mistrovi takhle nepřestalo dařit po celé bezmála tři hodiny, což je délka snímku.

Jenže sny se plní málokdy. Zvlášť ty opravdu velké. Tvůrce vás sice ještě dlouho drží v hrsti brilantní pitvou sociálních struktur newyorské chudinské stoky Five Points, ale zbytečně didaktické flashbacky leccos napovídají. A pak to přijde.

Žánry začnou převlékat kabát. Z historické gangsterské studie zlovolných systémů moci je náhle romantická balada. Té následně na čele vyrazí absurdní roh téměř hrdinského eposu (pouliční bouře roku 1863), který na původní chladně pátravé sondě do brutálně zvířecího podsvětí vypadá jako kostým Sněhurky na Joeovi Pescim. Divák, před jehož očima začíná režisér ztrácet od postav odstup (ten se mění v držení palce hrdinům) a svou obvyklou zneklidňující nejednoznačnost rozměňovat za sentimentální portrét města, v jehož „ulicích se zrodil duch Ameriky“, začíná odstup naopak získávat. Opravdu škoda, že v téhle velkolepé sáze, za niž Scorsese bojoval tři desítky let, než ji mohl opravdu natočit, není všechno dokonalé. Gangy New Yorku jsou skvělý film, který má jen jednu chybu: natočil ho mistr, jenž by dokázal mnohem víc…

POSLEDNÍ DON

Zabili mu syna. On však ještě neřekl své poslední slovo…

Příběh se začíná v roce 1964 na Long Islandu, v domě dona Clericuza. Rose Marie Clericuzová je zamilovaná do Jimmyho Santadia, syna dona Santadia, úhlavního nepřítele jeího otce – dona Clericuza (Danny Aiello, známý z filmů Hudson Hawk, Pod vlivem úplňku a Kmotr 2). S přemlouváním otce, aby dal svolení k svatbě , své sestře pomáhá mladý Sylvio Santadio, který je však zastřelen ve svém autě…

Pravidla vendety jsou neúprosná. Žádný ctihodný člen rodiny, který má sicilskou krev, nepřestane vraždit ve jménu pomsty do doby, kdy bude prolita poslední kapka krve. A don Clericuzo má sicilskou krev. Kostky jsou tedy vrženy.

Don nakonec dává svolení, ke sňatku, ale jen naoko, a pověřuje svého synovce Pippi De Lenu (Joe MantegnaOko za oko, Intimní detaily, Albino Aligator), aby pomstil smrt mladého Sylvia Clericuza a Jimmyho během svatební noci zavraždil. Pippi byl opravdu zkušený zabiják a donovy instrukce bezezbytku vyplnil. Jen malá chybička se stala, když Rose Marie ve vrazích svého novomanžela poznala členy „rodiny“ svého drahého tatínka. I přesto, že teď byl Jimmy po smrti, něco zde po sobě zanechal. Rose Marie totiž pod svým srdcem nosí dítě a svým pološíleným mozkem, který se z kruté popravy nikdy nevzpamatoval, mu vymýšlí jméno Dante. Věří totiž, že jejich život se připodobňuje peklu…

Pippi za své služby dostává o dona jako svatební dar dům v Las Vegas. Už tehdy je totiž bláznivě zamilovaný do studentky a barové tanečnice z Las Vegas. Jejich láska zplodí dítě, které dostává jméno Crusifisso, ale všichni mu říkají Cross. Cross a Dante jsou pokřtěni současně a při pohledu na jejich roztomilá tělíčka by nikdo neřekl, jakou krutost budou později ukrývat v srdci.

Pippi žije spokojeným životem v Las Vegas se svou krásnou ženou a po čase se jim narodí malá holčička Claudie. Je skutečným otcem rodiny, jen občas plní své „povinnosti pro rodinu Clericuzů“ a z příkazu dona zabíjí lidi.

Další chyba však změní jeho život. V roce 1975 je obviněn z vraždy a přesto, že je ze pro nedostatek důkazů zproštěn viny, jeho žena se s ním rozvádí a bere sebou malou Claudii. Cross zůstává s otcem a ten z něj vychová nového střelce pro „rodinu. Vysvětluje mu například: „ Když někoho zabiješ a najdou tělo, jde o biřmování, pokud tělo není nalezeno, jde o přijímání! Slangové označení mafiánských poprav je skutku originální…Už ve svých 20 letech ví o obchodu vše a má stálou práci v jednom kasinu. Naproti tomu Dante opouští školu už v 16 a rozsévá bolest všude kde se objeví. Vraždění mu dělá potěšení. Pippy s jeho metodami nesouhlasí a tak, když ho don pošle na zasloužený odpočinek, je zabit Dantovou rukou.

Mezitím se Cross zamiluje do slavné hollywoodské herečky Atiny Akitane a na její popud odstraní jejího bývalého muže, který ji vydírá. Když se dovídá o smrti svého otce, je pevně rozhodnut vypátrat vraha. Všechny stopy vedou k vnukovi dona Dantem a tak se Cross rozhoduje tohoto pološíleného zabijáka odstranit, i kdyby to znamenalo jeho smrt. Jak již bylo řečeno, pravidla vendetty jsou neúprosná a Cross nakonec nachází svou spravedlnost.

Po Dantově smrti je povolán před dona, který ví jaký byl jeho vnuk krvelačný. Chápe, že Cross jen pomstil svého otce. Po delších úvahách se rozhodne ponechat Crosse naživu. Ten však musí opustit rodinu i Spojené státy. Musí se uchýlit i se svou milenkou Atinou někde v domovině původní mafie. To mu však nevadí, je rád, že je na živu, protože ví, jak cenný život může být…

Režisér Graeme Clifford sáhl po osvědčené látce a převedl na filmové plátno další z úspěšných románu slavného spisovatele Maria Puza (román u nás vyšel pod jménem Poslední kmotr v roce 2000). I přesto, že tento film rozhodně není nezajímavý, ze stínu Coppolova Kmotra se vžádném případě dostat nemůže. Danny Aiello v roli dona Clericuza nás nachvíli nechává vzpomenout na Brandova dona Corleoneho. V některých okamžicích dokonce působí opravdu jako ctihodný kmotr. Joe Mantegna v roli střelce Pippiho je také přesvědčivý.

Film vyniká celkem dobrým scénářem Joyce Eliasona, který si celkem obstojně poradil s Puzovou knižní předlohou. Pointa filmu je opět tajemná a mafiánské vraždy opravdu krvavé. Závěrem lze říci, že i když film nikdy nedosáhne úspěchu Kmotra, rozhodně stojí za to, aby jej filmový divák vzhlédl.

POSLEDNÍ ZŮSTÁVÁ

Bylo to malé městečko…

Bylo to malé městečko asi tak 50 mil od mexické hranice. Špinavé ulice, oprýskané domy a jediná jistota – na mapě by jste ho hledali zbytečně…

Jmenoval se Joe Smith. Většinou se držel ve městech, měl rád dláždění pod nohama a světla neonů po západu slunce. Myslel, že tahle malá díra je jen jedno z těch míst, kde dolijete benzín, dáte si něco k jídlu a když musíte, možná zůstanete přes noc. Pak se podíval na ni – a tím celá ta legrace začala…

Neměl se na ní dívat Byla dívkou jejich šéfa Strozziho a oni mu kvůli jedinému pohledu rozbili auto. Musel tedy sečkat ve městě, než se mu auto opraví. Musel počkat, ale nebude jen tak nečinně sedět…

Městečko Jericho, někde v západním Texasu bylo za doby prohibice místem, kde se gangsteři z Chicaga vyskytovali v hojném počtu. Byla to překladní stanice alkoholu, který zde pašovali z Mexika. Město ovládali dva bossové. Na straně jedné Strozzi a na straně druhé Doyle. Do tohoto města, tedy přijíždí muž, který si říká Smith a když mu rozbijí auto, rozhodne se, že členy obou gangů prostě postřílí do jednoho. Jeho plány mu nemůže překazit a ani zkušený zabiják (Christopher Walken), který se vrací z Chicaga, aby smítne odstranil…

Režisér Freeman Davis natočil film, ve kterém zobrazil gangsterský život ve westernovém prostředí prašných texaských městeček. Kdyby se tu a tam neobjevilo auto, nebo nebyla slyšet střelba ze samopalu „Tommy Gun“, divák by si mohl myslet, že skutečně sleduje westernový příběh. Místo kovbojů zde vystupují gangsteři a místo romantické westernové atmosféry a přírody je zde ve vzduchu cítit krev a pašovaný alkohol. Hlavní roli zabijáka a „hrdiny“ Smitha vytvořil slavný hollywoodský drsňák Bruce Willis, kterému v roli záporného střelce sekunduje Christopher Walken ( role často až psychopatických vrahů mu opravdu jdou).

I přesto, že snímek nijak zvlášť nevybočuje ze škatulky průměrných hollywoodských filmů, pro fanoušky gangsterek může být celkem zajímavý a přesto svým netypickým prostředím i něčím novým. Takže pokud se rozhodnete vzhlédnout tento film, nezapomeňte, že jen poslední zůstává….

MAFIÁN

Vrací se s jedinou touhou – stát se prvním mužem…

Režisér Robert Harmon se pustil do nelehkého úkolu. Rozhodl se natočit životní osudy žijící legendy americké Cosa nostry, bosse všech bossů – Johna Gottiho. Do hlavní role obsadil Armanda Assanteho ( 1492: Dobytí ráje, Hoffa), kterému v roli Aniella Delacroceho skvěle asistuje Antony Quinn ( Poslední akční hrdina, Viva Zapata!, Pomsta) a v roli jeho pobočníka Salvatora Gravana, který Gottiho nakonec „prodá“ FBI William Forsythe ( Co dělat v denveru, když člověk nežije).

Hvězda Johna Gottiho, mladého ambiciózního a sebevědomého mafiána, stoupala rychle vzhůru. Ve 27 letech už patřil mezi špičky v rodové hierarchii Cosa nostry v New Yorku. Pak přišel pád. Zpackal svou první vraždu a šel na tři roky do vězení. Vrátil se s touhou být kmotrem – prvním mužem mafie. Teklo hodně krve, ale nakonec se mu to povedlo. Policie mu říkala „Teflonový Don“, protože nemohla prokázat žádný jeho zločin.

Teď má šanci – když promluví Gottiho blízký přítel…

Podrobněji se o jménu a životě Johna Gottiho budeme zaobírat v Galerii

ZPĚT