MAFIE

HISTORIE MAFIE

KOŘENY

Poprvé se termín "mafie" objevil v italské literatuře ke konci 18. století. Pochází pravděpodobně z arabštiny a původně nejspíš označoval "krásu" či "vznešenost". Odkazoval zřejmě na mužné chování a odvahu. Po dlouhá staletí ztělesňoval "mafioso" jedince, jenž za každých okolností čelí bezpráví, nikdy neustupuje zlu a vždy chrání svou čest, i kdyby musel v jejim zájmu zabít druhého člověka.

Tento morální kodex, jenž pramenil ze staletí ověřeného způsobu myšlení a životního stylu umožnil, aby organizovaný zločin zapustil na Sicílii v 19. století tak hluboké kořeny. Sicilské podhoubí bylo prostě mnohem příhodnější než to, z něhož vyrůstala neapolská Camorra.

Členství v takové ctihodné společnosti se v prvních letech 20. století stalo vysněnou metou každého trochu chytrého, energického a ambiciózního mladého muže. Teprve v ní mohli uplatnit své vlohy.

Kořeny, z nichž vyrůstala bezohlednost, krvelačnost a ctižádostivost všech těchto mužů, musíme hledat ve dvou tajných bratrstvech, která odpradávna působí v okolí Neapole a Palerma, starobylých měst u Středozemního moře. První z nich byla "la Camórra", druhou pak ctihodná společnost zvaná "la Mafia". Tyto dvě organizace našly vynikající podmínky k rozvoji právě v těchto městech.

CAMORRA

Z rudého průčelí vznešeného Palazzo Reale, někdejšího sídla španělských místokrálů a bourbonských vladařů, shlížejí na ústřední neapolské náměstí mramorové sochy pyšných utlačovatelů. Roger II. Normanský, Fridrich II. Hohenštaufský, Karel z Anjou, Alfons Aragonský, Karel V., Josef Bonaparte, Gioachino Murat, Bourbon Ferdinand II. a Viktor Emmanuell Savojský symbolizovali tisíc let tyranie a přehlížení v přístupu k prostému lidu, jenž byl nucen postarat se sám o sebe.

Právě z tohoto důvodu vznikla na počátku 19. století tajná organizace, která si jako název zvolila španělské slůvko camorra, značící zápas či půtku. Působila v Neapoli a jejím okolí a soustředila se především na boj proti státní moci. Na počátku 20.století hrála již camorra úlohu jakési stínové vlády, která však reagovala na potřeby obyvatel mnohem citlivěji než církev nebo vláda skutečná.

První výskyt camorry datujeme okolo roku 1820. Tehdy vznikla Camorra k ochraně vězňů ve věznicích před brutalitou dozorců. Každému novému vězni bylo nabídnuto členství a byl-li přijat, byl pod ochrannou spolku. V třicátých letech 19.století zakládali propuštění vězni „pouliční Camorru“. Její noví uchazeči působili tři – šest let jako novicové a za členy byli přijati teprve po „učňovské zkoušce“, kterou mohla být např. úkladná vražda. Přijímání se dělo rituálním aktem. Pravidla spolku byla tradována ústně. Za člena nesměl být přijat policista, člen však mohl být policejním špiónem, aby mohl zjistit, co se připravuje proti spolku. Zrada byla trestána smrtí. Camorristé, kteří ve „službě“ utrpěli zranění nebo se dožili šedesáti let, měli nárok na trvalou podporu. Strukturálně se spolek členil na oddělení. V čele byl „vicario“, jeho poradními pracovníky byli „mistři center“. Každé centrum mělo svého účetního, ochránce pokladu, proviantního, písaře a toho, kdo oznamoval členům místo schůzek. Camorristé byli vyškolení v krádežích, loupežích, drancování, falešných hrách a vydírání, např. peněz na ochranu.

Lidem o kterých se na veřejnosti vědělo, že zaujímají v camoře význačné postavení, říkali spoluobčané "il guappo" nebo, v neapolském nářečí "il capo".

Capo, to byl jakýsi místní zástupce camorry, vykonavatel její vůle v dané lokalitě. Právě on zajišťoval obchodníkům a rolníkům smlouvy a staral se jejich splnění, půjčoval peníze lidem, které odmítaly banky, vystupoval jako "ochránce" obchůdků a hospůdek, vybíral daně z loterií a poplatky od trhovců, dohazoval ženichy svobodným matkám, trestal znásilnění a nevěrné záletníky.

Capo byl všeobecně známou postavou. Obvykle chodil v tmavém dvouřadém proužkovaném obleku s širokými klopami a křiklavým kapesníčkem. Liboval si v nápadných košilích s ohromnými límečky a tuhými manžetami, boty měl blýskavé a na hlavě měl černý plstěný klobouk. Lidé si ho vážili víc než samotného starosty, policejního ředitele nebo pana velkostatkáře.

Staletí společenského a ekonomického vývoje pod cizí nadvládou vypěstovala v lidech charakteristický postoj k oficiálním institucím - úřadům, církvi, bankám nebo sousedům. Na jakoukoliv státní autoritu pohlížel obyčejný člověk jako na nepřítele. Za největší a nejužitečnější umění pokládalo tohoto nepřítele přechytračit a přelstít.

Tuto dovednost, zakořeněnou v lidové mentalitě si sebou italští vystěhovalci později přinesli do USA. Spolu s ní na americkou půdu vstoupil také "il guappo".

Camorra má tedy svou základnu v Neapoli a její silné základny jsou v okolních městech jako Salerno, Avellino, Caserta a Benevento. Camorra je organizovaná v klanech, z nichž mnohé jsou dále rozděleny do menších skupin nebo frakcí. Italské policejní agentury odhadují, že v současnosti v oblasti Campagnia v Itálii operuje téměř 6000 členů Camorry. V USA byla zjištěna příslušnost několika set osob k této organizaci.

MAFIA

Mafie byla mohutná zločinecká organizace, podobná neapolské camoře. Jejich zájmy se ale nekřížily, neboť mafie si za sféru vlivu vyvolila Palermo a západní Sicílii.

Sicílie je skalnatý ostrov. Na pobřeží jsou skály zvětralé, vyhlodané větrem a mořem do bizardních tvarů, pod vodou plné chobotnic a sépií, na březích okrášleny řetězcem ptačích hnízd. Ve vnitrozemí jsou nehostinné, hrozivé, strmé a holé, někde bez trsu trávy a bez vody, jinde porostlé netřesky. Lidé je odjakživa lámou a do skal stavějí kamenná městečka. Zdálky jsou sotva viditelná, i když šplhají po úbočích k nebi, vrostly do šedivých stěn…

Stejně jako v případě camorry stála u kolébky mafie staletí trvající vláda cizinců, zde snad ještě despotičtější a bezohlednějších než na jihu italského poloostrova . Ve 20. letech svému výsostnému území mafie fakticky vládla anebo alespoň tahala za ty správné nitky.

Od camorry se mafie odlišovala tím, s jakou rychlostí a v jakém rozsahu se zapojila do společenského života Sicílie. Zatímco camorra zůstávala uzavřená ve své části Itálie a její působnost zůstávala víceméně omezená, mafie využila politického vakua, které panovalo na Sicílii poté, co jí roku 1860 osvobodil Giuseppe Garibaldi z bourbonského područí. Pod cizí nadvládou národ nejen nevyvinul státní vědomí, nýbrž naopak nacionálně cítící muži jednali podle volebního hesla (mimochodem toto heslo, je jedním z možných původů slova „mafia“): Morte alla Francia, Italia avela (MaFIa), což znamená asi toto: „Francii smrt, oddech Itálii“. V palermském dialektu označuje Mafia hrdost, sebevědomí jistotu. V oficiální úřední řeči se objevilo slovo Mafia poprvé roku 1938. V polovině 19. století dostalo označení Mafia příchuť něčeho kriminálního. Od roku 1865 toto slovo úřady používaly pro určitý typ zločinců.

Přijímání do Mafie se dělo rituálním způsobem. Podmínkou pro přijetí bylo prokázat nebojácnost v boji dvou osob. Odvaha a odhodlanost byly ceněny více než zručnost a rafinovanost. Chybějící vědomí státnosti bylo nahrazeno vědomím příslušnosti k rodině, ke klanu. Účelem Mafie od poslední třetiny 19.století již není loupež a krádež, nýbrž moc v kontrolovaných regionech, nezávislost na státní moci a jejích zákonech. Mlčenlivost (omerta) se stala nejen povinností, ale i ctí rodiny. Proti vrahům a jiným zločincům nesmí vypovídat ani poškození či jiní očití svědkové.

V osmdesátých letech 19. století byl založen tajný spolek „Mala Vita“, který odvodil svůj název od románu Diega Coma. Tento spolek byl předchůdcem velkoměstského banditismu.

Na počátku 20. století ovládala mafie celý západ ostrova. Podléhaly jí městské rady, dosazovala vedení podniků, rozhodovala o hospodaření statků. Příkazy mafie se rovnaly zákonu.

Sociální podmínky tehdejší Sicílie byly pro takový vývoj nesmírně příznivé. Mafie bezezbytku splňovala představu lidí o tom, jak má fungovat státní správa. Zabezpečovala služby, které vláda nemohla nebo nechtěla zajišťovat. Mentalita typického Sicilana byla navíc takovému typu zřízení historicky nakloněna. Mafie nabízela přesně to, co prostý člověk hledal.

Tak jak organizovaný zločin v průběhu desetiletí bujel a sílil, pronikal mafiánský životní názor Sicilanům stále více do krve. Staletí poroby zanechala v podvědomí lidu své stopy. Ke každé výkonné moci, dané zákonem, se stavěl s nedůvěrou a odporem. Ten, kdo se protivil vládě zasluhoval úctu, ten, kdo vládě vzdoroval, si vysloužil uznání. Klasický "mafioso" byl člověk jistých, předem stanovených kvalit, jenž neochvějně hájí práva svá i práva své i práva své rodiny před dotěrným a všetečným státem.

Jih Itálie se stal živnou půdou organizovaného zločinu. Ochranná celní politika vlády (od roku 1887) podporovala s pomocí zahraničního kapitálu industrializaci severu. Na jihu vedla tato politika naopak k hospodářské a finanční krizi a bankovním i korupčním skandálům. Obchodní válka s Francií (1888 – 1896) ještě zostřila situaci a vedla k drahotě a bídě zemědělských dělníků. Jihoitalské zemědělství nebylo s to konkurovat lacinému americkému obilí. Agrární krize prohloubila odstup jihu od ostatní Itálie. Tato „otázka jihu“ (questtione meridionale) není zodpovězena dodnes. Propuklo vystěhovalectví z Itálie (3,6 miliónů obyvatel) do USA, Kanady a Austrálie. Z Kalábrie, Sicílie a Neapole se dostala do zámoří také Mafia, Camorra a N´drangheta.

Sicilská mafie má svou základnu v Palermu a její další silná místa jsou v sicilských provinciích Trapani a Agrigento. Sicilské mafiánské rodiny jsou seskupeny v okresech, které jsou kontrolovány provinciálními komisemi. Meziprovinciální komise, která se skládá z představitelů každé provincie, je umístěna v Palermu a kontroluje jak mezinárodní, tak i domácí činnosti sicilské mafie. Italské úřady odhadují, že na Sicílii je v současnosti asi 5000 členů sicilské mafie. V USA je údajně až na 3000 jedinců, kteří jsou na sicilskou mafii napojeni.

N´DRANGHETA

N´drangheta má základnu v Kalábrijské oblasti Itálie a je nejsílnější v městech Gioia Tauro, siderno, Catanzaro a Reggio Calabria. Základní jednotkou N´drangheta je buňka. Buňky jsou seskupeny v oblastech a jsou spravovány kontrolním výborem. Italské úřady odhadují, že v Kalábrii je asi 5300 členů N´drangheta. V USA má tato organizace asi 100 členů a spolupracovníků. Významně je zastoupena i v Kanadě.

ZEMĚ ZASLÍBENÁ

Palermo začátkem 20. století bylo již zbytkem historie. Před očima náhodného návštěvníka tu vystupovala tři tisíciletí, která vtiskla městu nezaměnitelnou tvář.

Dech historie a míšení kultur nutně poznamenaly i psychiku Sicilanů. Na jedné straně se jejich dějinná zkušenost projevila v jistém nadhledu a pocitu výlučnosti. Na Sicílii se střetly všechny středozemní a evropské filozofie a Sicilané je brali jako samozřejmost. V porovnání se Sicílií se zdál celý zbytek Evropy necivilizovaný a příliš svázaný svými barbarskými prapočátky. Na zálibu v idealismu a slepou víru v demokracii a zákon pohlížel pravý Sicilián s opovržlivým posměškem. Sicilané jsou mazanější než kdokoliv jiný, protože jsou realisti. Jsou mnohem protřelejší, život je tomu naučil.

Na druhé straně se věčné střídaní dobyvatelů a tyranů podepsalo na duši Sicilana pocitem ponížení a beznaděje. Historie Sicílie je historií despotismu.

Proto byli obyvatelé vábení vidinou úniku do země zaslíbené, do země nezatížené temným dědictvím, do USA…

Historie americké mafie začíná už kolem roku 1890

První písemná zmínka o této zločinecké organizaci se objevila v protokolu soudní poroty v New Orleans z 24. ledna 1889. Při projednávání případu jistého Vincenza Ottunwa zapisovatel zaznamenal tuto větu: "Mafie je tajná organizace, která se poskvrnila nejhanebnějšími zločiny a vždycky dokázala umlčet svědky."

Mafie se v New Orleans zpočátku jmenovala Mano nera - Černá ruka. V čele stáli bratři Antonio a Carlo Mantrangové ze sicilského Palerma. Jak byli zvyklí ze staré vlasti, také v Novém světě začali obchodovat s ovocem a zeleninou. Zanedlouho ovládli místní trh a v rušném neworleanském přístavu nevyložili dělníci jedinou loď, dokud majitel, či kapitán nezaplatili "poplatek za ochranu". Policisté, většinou také přistěhovalci z Itálie, neviděli, neslyšeli. Už od té doby se datuje spolupráce mafie a policistů.

AMERICKÉ ZLOČINECKÉ GANGY A MAFIE

Mezi osmdesátými lety 19. století a první světovou válkou opustily milióny lidí svou vlast (Itálie, Rusko, Švédsko, Polsko…)a přicestovaly do USA. Ve velkoměstských chudinských čtvrtích vytvářeli přistěhovalci německá, židovská, irská, polská, italská a jiná společenství se svými mravy a zvyky. Kriminální Sicilané, Neapolitánci a Kalábrijci přivezli s sebou aktivity zmíněné „Černé ruky“. V roce 1907 založili v Chicagu více tajných společenství „Bílé ruky“ a v roce 1908 „Unione siciliano“ v New Yorku, která se rozšířila i do jiných měst a měla v roce 1917 již 40 000 členů, včetně bankéřů, státních úředníků, kuplířů a vrahů z povolání.

Od sedmdesátých let 19. století se v rostoucím New Yorku rozšířil kriminální gang „Whyos“. Od tohoto gangu se někteří členové oddělili a vytvořili „Five-Points-Gang“. V roce 1913, kdy jako čtrnáctiletý vstoupil do gangu Alphonse Caponi (později známý jako Al Capone), měl gang 1500 členů.

V letech alkoholové prohibice v USA (1919 - 1933) nedošlo k omezení spotřeby alkoholu, nýbrž k přemístění obchodu s ním do podzemí. Docházelo ke střetům pracovníků „prohibičního úřadu“ s profesionálními, organizovanými gangsterskými skupinami, které sváděly boje i mezi sebou. Ve třicátých letech byl Al Capone nejmocnějším gangsterským bossem nejen v Chicagu, ale v USA vůbec. Jeho roční obraty se pohybovaly okolo 60 i více miliónů dolarů. Al Capone zemřel v roce 1947 v Miami na následky syfilidy.

Vývoj šel od italských gangů k „nacionálnímu zločineckému syndikátu“. Prvně se sešlo třiadvacet sicilských zástupců italských gangů v USA dne 5.12.1928 v Clevelandu, aby projednali organizaci svých „obchodů“. Podruhé se sešli v květnu 1929 v Atlantic City, kde zřídili „komisi“ pro řešení vzájemných střetů zájmů. V roce 1931 došlo k rozdělení New Yorku mezi 5 rovnoprávných gangů (The Big Five). Území USA bylo rozděleno podobně mezi 24 gangy, jejichž šéfové tvořili komisi pro řešení sporů. Po schůzce v roce 1934 byl založen „National crime syndikate“.

Po zrušení prohibice se věnovaly gangy, zejména Cosa nostra, zvýšenou měrou obchodu s heroinem. Americké gangy navázaly spolupráci s francouzskou French Connection, která dopravovala opium z Turecka přes Sýrii a jižní Francii do USA. Během druhé světové války tato činnost ustala, ale byla obnovena v padesátých letech 20. století a rozšířena v šedesátých letech na bývalou francouzskou Indočínu, a to až do roku 1968 (French Connection skončila v letech 1971 – 1972).

Poté zapojila Cosa nostra do obchodu s libanonským heroinem sicilskou „Pizza Connection“. Podle odhadů z roku 1960 činil roční obrat organizace Cosa nostra okolo 50 miliard dolarů. Cosa nostra měla v polovině sedmdesátých let asi 1700 – 2000 členů složivších krevní přísahu a přibližně 20000 dalších spolupracovníků.

La Cosa Nostra

La Cosa Nostra operuje po celém území USA a má spojení i s ostatními skupinami organizovaného zločinu v USA a jinde. Cosa nostra je též známá jako „mafie“, „outfit“, „mob“. Je organizovaná v několika regionálních skupinách, známých jako „rodiny“, „brugads“ nebo „borgatas“. Dominantní rodinou je rodina v Chicagu a pět rodin (Bonanno, Colombo, Gambino, Genovese a Luchese) v New Yorku. Kromě nich působí dalších 19 rodin Cosa nostry. Odhaduje se, že má asi 2000 členů.

Násilí těchto zločineckých organizací (např. vraždy, únosy nebo vydírání) bývá zaměřeno vůči konkurenčním kriminálním organizacím bojujícím o sféry vlivu a o nová teritoria, vůči členům vlastní kriminální organizace, je-li třeba prosadit disciplínu či potrestat provinilce a vůči policejním a justičním orgánům tím, že je jejich rodiny zastrašují, kladou ozbrojený odpor při pronásledování, zatýkání a podobně.

Tato historie americké mafie je však velmi zkusmá. Podívejme se nyní na jednotlivé etapy historického vývoje trochu podrobnějším pohledem. Vraťme se nyní zpět někam kolem roku 1889, tedy do roku, o němž jsme se zmínili, že se pojem „mafie“ poprvé vyskytnul v soudních spisech…

VZESTUPY A PÁDY MAFIE

Na počátku 20.století tedy začla emigrace sicilské mafie a neapolské camorry do USA.

Židé a Irové měli privilegovaná místa i v prvním působišti mafie na americkém kontinentě, New Orleansu. Po několikátém vzájemném pronásledování sjednotili říši zločinu sicilští mafiáni kodexem cti. Pilířem jejich podnikání se stal jako doma zákon mlčení - omerta. Z bezpečnostních důvodů měla v Americe zpočátku každá mafiánská rodina jen deset členů. Velel jí capo di diecina, desátník, jenž skupinu dělil na dvě „ruce“ po pěti „vojácích“.

I v Americe skládal každý nováček přísahu nad svíci a otisk jeho začouzené ruky nahrazoval razítko klanu Černá ruka, jak se z počátku zdejší mafie označovala. Sicilané název Mano nera nepřekládali do jazyka země, v níž působili, zato se houfně zbavovali sicilsky a italsky znějících jmen.

Prvními obětmi mafiánů byli vlastní krajané. Nečinili totiž žádné potíže. Když někdo v noci zaklepal na dveře Siciliána a chtěl poplatek za opatření práce, za její udržení, za volnou postel nebo cokoli jiného, nebylo třeba dlouhého vysvětlování. Mafie po několika letech začala vydírat i starousedlíky. Poplatky za ochranu se pohybovaly od dolaru týdně až po jednorázový obnos pět tisíc, například u Enrika Carusa.

Vyhladovělí spolurodáci, jež vlastní země neuživila, se stávali kořistí mafie už v přístavech. Páriové v Itálii i v Americe podepisovali smlouvy, jímž nerozuměli, a v New Orleansu nebo v New Yorku museli pracovat pod úrovní běžných mezd. Nikoho nedojímalo, že přepluli moře v tmavých podpalubích za poslední peníz, ještě častěji na dluh. Hodná mafie je přivítala půjčkou a kdekdo ji rád přijal. Ale již při druhém zpoždění splátky zabijáci dlužníkovi zlomili ruku. Kdo našel odvahu a udal vyděrače, k tomu se přiblížila zubatá s kosou.

Mafie sílila, morálně slábli i američtí obchodníci, kteří, pokud ochranu odmítli, našli druhý den prádelnu, řeznictví či pekárnu bez oken, příště jejich obchody lehly popelem.

Sicilská Cosa nostra přesazená do svérázných a pro zločin příznivějších amerických podmínek, se rozvíjela po linii New Orleans – St. Louis – Chicago – New York, tedy přesně v tom směru, jak se měnil kurs emigrace.

Ve všech uvedených městech mafie – podobně jako v New Orleans – pohltila domácí gangy. Vystupovala stále drzeji a hlučněji. Za všech okolností však měla kariéra mafiána začít v kostele a končit extravagantním pohřbem. Předpokladem postupu ovšem byla vysoká profesionalita, absence citu, schopnost přizpůsobit se poměrům, ctít první nejsvětější trojici mafie: vydírání, hazardní hry a organizovaná prostituce. Jedno však mafii scházelo: blízkost k politickým a státním činitelům jako kdysi na Sicílii. V USA byly jako dnes dvě hlavní politické strany, demokraté a republikáni. Kmotři vymysleli zvláštní druh politického vyděračství. V hantýrce podsvětí se nazývá „racket“. Původně tak Colosimovi a Caponovi volební pomocníci označovali vstupenky, které za velkého rámusu vnucovali občanům. Peníze za vstupenky sloužily k rozmnožování volebního fondu té strany, s kterou zrovna mafie sympatizovala. Později začali vojáci kmotrů vnucovat „rackety“ papírové známky, živnostníkům; jimi se museli vykázat jako „ochraňovaní“. Pokud někdo odmítal známku koupit, dočkal se před domem „racketu“, převelikého hlomozu, a pozítří obdivuhodně přesně mířených kamenů v oknech. Před druhou světovou válkou se v USA pojem racket rozšířil na všechny druhy vyděračství a spolu se slovem racketeering obohatil spisovnou angličtinu.

Mafiáni organizovali politické kluby, v nichž sjednotili nevědomé čističe bot, kuplíře, drožkaře a vystrašené dušičky ze Sicílie. Jejich hlasy pak při volbách rozdávali. Zvolená městská rada však musela tolerovat nejvykřičenější domy i pouliční prostituci.

V prvních poválečných měsících se heslem dne stala emancipace, ať šlo o sex, hlasovací právo žen či alkohol. Byla to reakce na pokrytecký idealismus a předválečnou prudérii. Současně se také ozývalo, že metla společnosti, alkohol, musí zmizet.

Amerika měla hodně zfanatizovaných nepřátel alkoholu už v občanské válce. Konec alkoholu se přiblížil, až když se do díla abstinentů vložily americké ženy. S typickou sveřepostí přinášely petice a požadavky do všech úřadů a Kongresu. Po mnoha jednáních a hlasováních vyšli se slávou odpůrci rumu a od 17. ledna 1920 zavedla vláda prohibici – nařízení zakazující vyrábět, dovážet a prodávat na území USA alkoholické nápoje.

Prohibiční zákony rozdělily národ na dva tábory. Všichni občané nepovažovali alkohol za utrpení. Mnozí odmítali prohibici také proto, že si uvědomovali problémy, které nutně vzniknou. Na jejich slova došlo. Již prvních dnech platnosti zákonů vytvořili spekulanti ilegální sítě pašeráků s lihovinami. Mafiáni je postupně sjednotili anebo násilím dostali pod kontrolu. Obrovské zisky z černého obchodu s alkoholem jim umožnily investovat peníze do dalšího podnikání. Za několik měsíců vyslali zákonodárci první SOS, poněvadž začali pít i lidé, kteří předtím ani nevěděli, co stojí láhev whisky. Představy funkcionářek ženských spolků a mnoha kongresmanů, že prohibice zastaví růst kriminality, se ukázaly velice liché. Naopak, zločinnost stoupla. Výroba i distribuce alkoholu přešly z rukou odborníků do mafiánských rodin, které okamžitě nabídly žíznivé Americe své služby.

Stát přišel o daně, zatímco zisky z prodeje předražovaného zboží putovaly ke kmotrům. Závratné sumy, které kmotři získali, jim umožnily proniknout v mnoha městech do nejvyšších míst společenské sféry. Postupně skoupili herny a nevěstince, měli spoluúčast v hotelích, prádelnách, garážích i mlékárnách.

Mafie stavěla i nové domy radostí, oplývající lihovinami, hernami a nevěstinci. Mnozí Američané byli spokojeni, neboť ušetřili spoustu času. Nemuseli pobíhat městem, všechno našli společně pod jednou střechou.

Poprvé se říše zločinu začala bortit – avšak zevnitř. Každý z kmotrů chtěl být tím nejvyšším, donem nebo předsedou Unione Siciliano, svazu, který měl konkurovat i americkým politickým stranám. Totiž v polovině 20. let byl „Boss Joe“ Masseria vůdčí postavou newyorského obchodu s i legálně vyráběným alkoholem, díky němuž se domohl značného majetku. Spolu s Carlem Gambinem pro něj pracovalo několik perspektivních mladíčků, z niž dva Joe Adonis a Albert Anastasia, dosáhli později v newyorském podsvětí významné pozice.

Brzy se však na scéně objevil silný soupeř, který Masseriovo výsadní postavení ohrozil. Byl jim Salvatore Maranzano, jenž pocházel z přímořského městečka Castellammare del Golfo, ležícího západně od Palerma. Maranzana do USA poslal boss celé Sicílie a idol Carla Gambina, don Vito Cascio Fero. Maranzano měl sjednotit americkou mafii a případně ji podřídit velení dona Vita. Maranzano se natajil svým obdivem k Juliu Caesarovi. O jeho vojenských a vládních schopnostech znal téměř vše. Byl velmi výrazná osoba a velmi chytrý. V podsvětí byl znám pod přezdívkou „Malý César“.

Nejprve pod svou zástavou shromáždil všechny věrné z Castellammare a poté se pustil do díla. Masseria a Maranzano si dělali samé naschvály, vendetta střídala vendettu. V té době už v Masseriově gangu byli Lucky Luciano, Mayer Lansky, Bugsy Siegel, Frank Costello a Vito Genovese, kteří teď bojovali po boku Alberta Anastasii a Carla Gambina. Vzájemné potyčky obou gangů nakonec vyustily v tzv. Castellammarskou válku. Po nějaké době bylo již jasné, že Masseria bude poražen. Několik jeho lidí se rozhodlo přeběhnout na druhou stranu. Luciano nabídl, že svého bývalého bosse odstraní. Maranzano však mínil vyjednávat, teprve až mu Luciano přinese Masseriovu hlavu. Luciano se vykrucoval a tak byl vlákan do pasti, kde dostal pěknou nakládačku. Po takové akci, která ho málem stála život, už Luciano neotálel. V dubnu 1931 pozval Masseriu na oběd do restaurace Nuova Villa Tammaro na Coney Islandu. Po obědě se nachvíli omluvil a odešel na toaletu. Po návratu spatřil na podlaze Masseriovo zkrvavené tělo, obklopené vyděšenými číšníky a hosty. Skolili ho čtyři střelci – Vito Genovese, Albert Anastasia, Bugsy Siegel a Joe Adonis. Byli zde z rozkazu Lucky Luciana a ihned po krvavém činu uprchli z místa vraždy.

Po této vraždě následovala obrovská vlna násilí na obou stranách. Massieruv gang však propadl panice a rozprchl se do všech stran. Salvatore Maranzano vyčkával a sbíral síly k ovládnutí newyorského podsvětí.

Maranzano se rázem stal nejmocnějším vládcem zločineckého světa v USA. Aby tuto skutečnost oficiálně potvrdil a vyhlásil nový řád, jimž se měla od nynějška ctihodná společnost řídit, svolal v květnu 1931 do hotelu Grand Concourse v Bronxu schůzku všech mafiánských rodin.

Pro Salvatora Maranzana znamenal tento okamžik vyvrcholení dosavadní kariéry. Nyní již nemusel svého obdivovaného antického hrdinu Julia Caesara jen slepě uctívat, neboť se mu připodobnil.

„Cokoliv co se přihodilo v minulosti, nechť je dneškem zapomenuto,“oslovil přítomné. „Nastal čas skoncovat s nenávistí. Ti kdo ztratili někoho za svých blízkých či přátel, ať otevřou své srdce a odpustí. Třeba byl zabit váš vlastní bratr, nepátrejte po vrahovi a vzdejte se pomsty. Ti, kteří vaše trápení zavinili, již zaplatili životem.“

Po tomto úvodu se Maranzano prohlásil za „cápa di tútti cápi“, tedy za „bosse všech bossů“a seznámil shromáždění se zákoníkem, jimž se od této chvíle bude řídit podsvětí v USA. Svou řeč pronášel v italštině se sicilském nářečí a proložil jí několika latinskými větičkami. V tento den také poprvé použil termín, jimž se od té doby označoval zločinecký spolek, jemuž byl nový řád určen a byl to termín Cosa nostra.

Kralování a zákony stanovené bossem všech bossů Salavatorem Maranzanem však netrvaly dlouho. V dějinách Cosa nostry si boss nejednou hřál na prsou hada. Oním hadem byl v tomto případě Lucky Luciano, který se sám chtěl stát nejvyšším bossem.

Maranzano tuto situaci vytušil a rozhodl se, že nepohodlného gaunera nechá nadobro odstranit. O svém úmyslu však mnoho vykládal, a tak se zpráva donesla až k Lucianovi, který se rozhodl Maranzana předejít. Poslal do jeho kanceláře zabijáky převlečené za pracovníky berního úřadu a ti svůj úkol splnili na jedničku. Luciano se poté stal novým bossem všech bossů, ale v organizaci "Cosa nostry" učinil určité změny.

V roce 1932 probíhaly nové prezidentské volby. Republikáni navrhli za kandidáta Hoovera, jenž pod tlakem přívrženců podporoval prohibici. Protikandidát se jmenoval Franklin Delano Roosevelt. Jeho program vyvolával v kmotrech mafie hrůzu. Demokratická vláda prezidenta Roosevelta získala moc za vážného společenského a sociálního napětí. Komplex opatření, navržený prezidentem už před zvolením, zemi nevídaně ozdravil. První tři měsíce Nového údělu získaly název Sto dní. Prezident označil za jednu z příčin pohromy, která způsobila, že milióny lidí bez práce obléhaly noclehárny, zákon o prohibici.

Po třinácti letech, devíti měsících a devětadvaceti dnech ji Roosevelt zrušil sloganem, který užil v jednom ze svých projevů: Nová epocha zaslouží láhev piva pro každého!

Ráno 5. prosince 1933 skončilo zlaté období mafiánských spekulací s alkoholem. Po pivu se na trhu objevilo víno, destiláty, znovu otevřené pivovary daly práci statisícům lidí. Ani zdaleka to však neznamenalo konec mafie. Tehdejší ministr spravedlnosti Ramsey Clark vystihl situaci: „Těžko lze vyjádři škody, které vznikly z prohibičního sebeklamu. Mezi nejzávažnější důsledky patří skutečnost, že sicilská mafie vytvořila gangsterské impérium, jemuž ilegální výroba a pašování alkoholu vynesly obrovské zisky. Mafie nemůže zmizet hned…“

Ministr se nemýlil. Ke slávě se poprvé drala mladá mafiánská generace. Od svých předchůdců se lišila metodami a stylem podnikání. Stará mafiánská garda, nazývaná pro své charakteristické kníry „Moustache Petes“, sice dobře střílela, ale zákonům moderního obchodování neporozuměla.

Rozpory měla odstranit – a odstranila – bartolomějská noc. Po divokém vzájemném vyvražďování začali mladší mafiáni investovat peníze získané za prohibice do legálních podniků. S nebývalou vervou zaútočili i na odborové svazy. Jejich obchodní a „mírotvorná činnost“ vyvrcholila v roce 1934 ustavením volné organizační základny v jednotlivých státech USA, rozdělením New Yorku do několika rodin, schválením oficiální popravčí firmy Murder Incorporated a vymezením práv a povinností devítičlenné národní komise. National Commission dostala k dřívějším úkolům povinnost dbát na dodržování předepsaných zvyklostí a řešit spory mafiánských rodin před „čestným soudem“.

Murder Incorporated se týká hlavně osoby Alberta Anastasii. Byl zástupcem bosse budoucí Gambinovy rodiny – Vincenta Mangana. Murder Incorporated byla jakási „akciová společnost“, obchodující s vraždami. Tento spolek násilníků založil 1931 Lucky Luciano jako speciální odnož Cosa nostry, zabývající se vraždami na objednávku. Nebyla přímo napojena na žádnou mafiánskou rodinu, neboť jejich bossové chtěli zůstat za všech oklností čistí a nepřáli si, aby jejich jména figurovala v souvislosti s nejtěžšími zločiny. „Murder Incorporated“ byla proto na rodinách jak organizačně, tak i personálně zcela nezávislá.

Do jejího čela postavil Lucky Luciano vedle Alberta Anastasii i židovského gangstera Louise Lepkého. Ti si vybrali základní kádr zabijáků, složený především z Italů a Židů. Jejich zaměstnanci pobírali pravidelný týdenní plat dvě stě dolarů, nesměli však pracovat pro jiného museli být k dispozici v každodenní i noční hodinu.

Albert Anastasia se stal pravou rukou Lucky Luciana a tím získal v podsvětí výsadní postavení. Narodil se v Kalábrii, na území tajné zločinecké organizace N´dranghety, která si v ničem nezadala se svou slavnější sestřičkou – sicilskou mafií.

Donové a kmotři si rozdělili americké podsvětí do čtyř oblastí. Ještě platila zásada, že don nebo kmotr musel pocházet ze Sicílie. Nastala nová tučná a bezpečnější léta. Přijatý kodex nařizoval, že každý kmotr musí ve své rodině zaměstnat skvělého advokáta, členové klanů měli řádně platit daně a nesměli se dopouštět násilí proti úředníkům federální správy, pokud nedostali rozkaz z nejvyšší rady.

V prvních dnech druhé světové války začali mafiáni zneklidňovat poctiví soudci a prokurátoři. Přesto honba za ctihodnou společností, sledovaná ostřížím zrakem především hlavního prokurátora Williama O´Dwyera, minula nejznámější kmotry. Opět zmizeli nejpřirozenějším způsobem: dobrovolně se přihlásili do armády. Ti, co zůstali, přibrali k tradičním oborům novou prohibiční tekutinu: benzín. Za pomoci slibů a zbraní vystrnadili od čerpadel dřívější prodavače a do benzinového monopolu dosadili vlastní muže s kapsami napěchovanými ještě horkými a falešnými kupóny. Americký cenový úřad odhadl, že mafie dennodenně připravila válečné hospodářství o dva milióny litrů benzínu.

Vážnější bylo to, že opoziční tisk obvinil americkou vládu, že „učinila z pobřeží otevřenou bránu pro německé, italské a japonské agenty“. Tehdy někdo z tajné služby amerického válečného námořnictva dostal nápad využít mafie. Plán měl název Operace podsvětí a byl motivován touhou rychle se zbavit zfašizovaných emigrantů, z nichž mnozí podporovali nacistické agenty působící v USA. Tajná služba pověřila uskutečněním Operace podsvětí poručíka Jamese O´Maleyho a majora Anthonyho Marsloea. Oba tito důstojníci mluvili italsky, znali i sicilské dialekty a za dva měsíce uvěřili, že mají pod kontrolou východní pobřeží. Mafie jim pomohla i při vylodění na Sicílii. Nitky neviditelné činnosti spřádal jeden z donů, Charles „Lucky“ Luciano.

O vztazích mezi americkou zpravodajskou službou a mafií vyprávěl důstojník britské rozvědky Norman Lewis. Asi od 20. července 1943 postupovala americká námořní rozvědka s průzkumným oddílem pod vlajkou s černým „L“ (Luciano). Dustojníci, v jejichž čele jel na tanku Sicilan Calogero Vizzini, navštěvovali představitele italských štábů a sdělovali jim vzkaz kmotrů: Italové chtějí domů!

Přišel čas reexportu moderní mafie. Americká Cosa nostra využila vylodění ke gigantickému znovuvzkříšení a zmodernizování staré sicilské mafie. Do omrzení donové zdůrazňovali – i ti, kteří donedávna sympatizovali s Mussolinim – nebezpečí fašistického puče. Získávali kvalitní a levné zbraně.

Nejvyšší představitel amerických okupačních sil na Sicílii plukovník Charles Poletti nikdy nikomu neodporoval. Před sicilskými kmotry vystupoval jako jejich spřízněnec, mezi separatisty požadujícími odtržení Sicílie od Itálie byl vášnivý separatista, monarchistům říkal, že není proti králi a republikány chválil za pokrokovost. V takovém ovzduší se kmotrům velice dobře dařilo.

Ti, kteří se vrátili do USA, nejprve zrušili malé nevěstince s tmavými chodbami, v nichž se stavěli zájemně do fronty. Vyhodili ušmudlané udavače a nahradili je džentlmeny ve fracích. Současně začínala reorganizace obchodu s drogami…

V Americe však křížil plány mafie a obchodu s drogami zvláštní senátní výbor pro vyšetřování. Předsedou se stal Estes Kefauver. Splnění slibu, že Ameriku zbaví mafie, mělo senátora vynést do Bílého domu. Koncem padesátého roku ho opouštěly síly i rozum, přestože výslechy stovek mafiánů a tisíce svědků řídila skupina expertů v čele s hlavním právním poradcem výboru Rudolphem Halleyem.

Kefauverův štáb jezdil od města k městu. Sezení se škodolibě mlčícími mafiány bylo tak skličující, že senátor změnil politické plány a vzdal se kandidatury na prezidenta. Přes všechny potíže shromáždil výbor velmi cenný materiál.

Cosa nostra v té době opouštěla dřívější parazitní úlohu a dávala dolarům nahromaděným za prohibice, z prodeje drog, z heren a prostituce zákonnou tvář.

Smrtelnou ránu mohla policie zasadit mafii v listopadu 1957. Tehdy se v Apalachinu konala celoamerická konference kmotrů Cosa nostry. Jistý seržant Edgar D. Crosswell, veden profesionální zvědavostí, zastavil dodávkové auto směřující k zámečku Josepha Barbary v Apalachinu. Chtěl vědět, pro koho vezou dvě stě kilogramů bifteků. Scénu zdálky sledoval Barbarův zbrklý pistolník a neprozřetelně vykřikl: Jde zde policie! Řidiči kmotrů začali bezhlavě přistavovat desítky vozů a tak zatarasili výjezd z parkoviště. Muži zákona pochytali pod statnými duby padesát osm kmotrů. Přibližně stejný počet důstojných pánů se zachránil divokou jízdou v nejmodernějších automobilech. Policisté na parkovištích sesbírali tři sta dvacet tisíc dolarů v hotovosti.

Ze zatčených mužů převezených na policejní ředitelství se třicet narodilo na Sicílii, ostatní měli italské rodiče nebo manželky. Policisté uvedli jako důvod zatčení, že účastníci odmítli sdělit příčinu tak velkého setkání.

Soudce po naléhaní právníků pány propustil. Po neúspěchu v Apalachinu svolala národní komise Cosa nostry několik menších setkání do různých koutů USA. FBI přišel o šanci stejně jako v šedesátých letech, kdy dostali do rukou korunního svědka Josepha Valachiho, pomstychtivého mafiána, jež vyzradil policii jména desitek kmotrů a poodhalil strukturu mafie i systém jejího fungování.

Mafie přežila i útok Johna Kennedyho, tehdy ještě budoucího prezidenta USA a vedoucího jedné skupiny McCleanových vyšetřovatelů. I jeho bratr Robert, hlavní právní poradce nového vyšetřovacího výboru, si zahrál na detektiva. Především se pokusili odhalit spolupracovníka mafie, všemocného odborového předáka Jamese Riddla Hoffu.

Hoffa vždy vystupoval podle mafiánské zásady: každý má svou cenu. A také dokázal téměř pokaždé a za peníze odborové pokladny, správnou cenu podplácení stanovit. Až v březnu 1967 putoval Hoffa do vězení; přesto Kennedyové nevyhráli, i když se zasloužili o potlačení mafie.

Souboj dobra se zlem nekončil. V roce 1969 se FBI podařilo získat informace o Cosa nostře a získal množství magnetofonových pásků. Díky prokurátorovi Goldenovi, muží nekompromisně se ženoucím za spravedlností, zveřejnit dva a půl tisíce stran protokolárně přepsaných magnetofonových pásků. Sborník připomínal, že Cosa nostra sestává pouze ze 6000 řádných členů, přičemž smluvně zaměstnává asi padesát tisíc zločinců. Jediným výsledkem slibů, že vláda díky práci FBI rozmetá Cosa nostru, bylo vynesení několika rozsudků, zatčení 77 lidí.

Jakmile se ovzduší uklidnilo, ohlásil vstup na scénu nový zájemce o titul capo di tutti capiCarmine Galante. Divokým debutem šokoval i podsvětí. Nechal vyhodit do povětří hrobku s bronzovou rakví předcházejícího kmotra kmotrů Franka Costela. Získal tak čas k seskupení posil

.

Další příběhy se svým způsobem opakují. Jednoho dne před newyorskou zahradní restaurací Joe and Mary zastavilo auto. Vystoupili čtyři muži. Útok byl tak překvapivý, že policejní fotograf zvěčnil proděravělého kmotra Galanteho s oblíbeným doutníkem v ústech. Výstřely zahájily další kolo revolty mladých gangsterů, kteří žádali příklon k inteligentnějším zločinům. Jenže rok 1980 nebyl pro rozbouřenou hladinu amerického podsvětí příznivý. Policie se přece jen vrátila k magnetofonovým páskům a zatkla několik set členů mafie. Ale ani sami soudci, kteří vedli procesy, nevěřili, že se jim podařilo Cosa nostru zničit.

Jedno však bylo nové. Ve snaze rozdrtit mafii se spojili pracovníci americké a italské justice. Společně vypracovali seznam nejhledanějších zločinců a společně po nich pátrali. Soustředili se na zatýkání mafiánů v kolébce původní mafie – na Sicílii. Hlavním „lovcem“ se zde stal generál Chiesa. Toho však mafie popravila spolu s rodinou a dalšími 260 lidmi.

Soumrak kmotrů měl nastat po zavraždění generála. Sněmovna tehdy schválila nové zákony proti mafii. Takže soumrak kmotrů měl nastat v noci z 29. na 30. září 1984. tehdy jen noční ptáci mohli zpozorovat rojení obrněných vozů a tří tisíc policistů, kteří zablokovali ulice Palerma. Ti v bytech zatkli na 400 členů mafie. Úřady dále chtěly znemožnit mafiánům varování přátel doma a v USA.

Koncem roku 1984 oznámil ve Washingtonu tehdejší ministr spravedlnosti William French Smith, že úspěšné vyšetřování v Itálii povede k likvidaci mnoha zdejších kmotrů. I v USA k nejničivějšímu zásahu přispěly výpovědi Tommase Buscetty. Měl se za co mstít. Mafie nepohodlnému Buscettovi od listopadu 1982 do února dalšího roku, v době, kdy byl v USA, zastřelila na Sicílii čtrnáct jeho přímých příbuzných, mezi nimi jeho dva syny.

V únoru roku 1985 zahájil státní návladní New Yorku Rudolph Giuliani řeč proti 38 obžalovaným kmotrům: „Velký den policie“. Dopaden byl i boss všech bossů Paul Castellano, hlava Gambinovy rodiny, kterou zakládal jeho předchůdce na tomto postu Carlo Gambino.

Zdálo se, že dobrá nálada prokurátora a šéfa FBI je na místě. Poprvé v dějinách USA shromáždili vyšetřovatelé dokumenty k tomu, aby mohli za pomoci Castellana obžalovat kmotry většiny famiglií, kteří od roku 1931 naplánovali a také spáchali v USA a v zahraničí velké množství nejtěžších zločinů. Veleli armádě asi dvaceti tisíc lidí, která vraždila, znásilňovala, dopravovala do USA drogy…

Po velkém dnu policie přišel velký den ctihodné společnosti. 16. prosince 1985. V 17 hodin 26 minut přijížděla černá limuzína lincoln k nejdražší restauraci na Manhattanu. Automobil minul 2. a 3. Avenue, zákazy vjezdu i zákaz zastavení. V patnáctimiliónovém New Yorku si podobných nařízení nemusely všímat jen dvě významné osobnosti: starosta a šéf podsvětí.

Prošedivělý kmotr a současně svědek vystoupil, jakmile mu řidič přidržel dveře automobilu. V té chvíli ke Castellanovi přistoupili tři popravčí, poslaní pozdějším bossem všech bossů Johnem Gottim a svůj úkol splnili.

Za několik minut se na místě vraždy objevili nejvyšší policejní představitelé v čele se státním návladním Rudolphem Giulianim. Ten hleděl nejsmutněji na rozstřílený hlavní trumf obžalovy. Nebyla mu pochuti kauce 1,75 miliónu dolarů, kterou soudu složil kmotrův advokát Salvatore Santore a jež Castellanovi umožnila žít na svobodě až do vyhlášení rozsudku…

Ve vedení Cosa nostry se tedy ocitl John Gotti. Rozhodl se oprášit zašlou slávu americké mafie. Po jeho nelegálních aktivitách však začal pátrat hlavní žalobce pro oblast východního New Yorku Andrew J. Maloney a s pomocí prokurátora Johna Gleesna nakonec získali korunního svědka v osobě Gottiho zástupce Salvatora Gravana. Ten, aby si zkrátil pobyt ve vězení porušil omertu a rozhodl se svědčit proti svému bossovi. Gravano se přiznal k devatenásti vraždám, které spáchal jako člen Gambinovy rodiny na rozkaz Johna Gottiho. V roce 1992 bylo Johnu Gottimu dokázáno pět vražd (i vražda Paula Castellana) a podezřelý byl z dalších šesti. John Gotti byl odsouzen na doživotí bez možnosti na podmínečné propuštění. Gravano nyní žije pod jiným jménem a ochranou FBI. Zástupcem Johna Gottiho, za pobytu ve vězení je pravděpodobně Danny Marino, je však pravděpodobné, že množství aktivit Cosa nostry je Gotti schopen řídit ze své cely.

V USA podle oficiálního odhadu FBI získávají hlavní famiglie ročně jen z prodeje narkotik nejméně 142 miliard dolarů. Tradičními místy působení mafie jsou Sicílie a USA. Neznamená to však, že organizovaný zločin se omezuje pouze na nejvyspělejší země kapitalistického systému a že ctihodná společnost nemá své zájmy i v jiných zemích. Nelze ovšem zaměňovat klasickou mafii se všemi jejími atributy s organizovaným zločinem. A to ani tehdy, kdy se objeví metody a slova, které díky mafii vznikly.

Historie a kořeny mafie jsou rozsáhlé. Je jen velmi těžké zjišťovat veškeré události spojené s mafii či Cosa nostrou, neboť nad těmito událostmi stoupá hustá mlha z otazníků, nazývaná omerta.

ZPĚT